PÍSEŇ VĚZNĚ.

PÍSEŇ VĚZNĚ.
Klid zahrad měsíčních mé srdce neláká ni idyllická jezer prostranství, já hledím na plující bílá oblaka a myslím na daleká vítězství. Kostelní písně zapomněl jsem všecky, víc ke hvězdám své ruce nespínám, rád zahodil bych šat svůj trestanecký a vlak svůj svěřil příštím hodinám. Úroda dějin na srdci mi klíčí, mák krvavý vlá z husté pšenice. Chtěl bych mít sílu, bezohlednost býčí, jež zažehuje v šeru krásné hranice. Berany tupé zařezal bych hezky, dal navézt dříví z křesel knížecích, staré bych rozbil zákonů všech desky, jež spočívaly na lidech a na věcích. Půlnoční ticho vyvedlo by bravy, stáje i lože prázdny byly by, nové by přišly nonchalentní mravy, jež nabyly by záhy obliby. 46 Svatební smlouvy spisoval by měsíc, na večer z pastvy když by přišlo stádo, kontura oblak na domy se věsíc, dekorovala by mé eldorado. Pozemská bída do hlubin by klesla, útěcha nebes ceny pozbyla, k ostrovu snů bych obrátil svá vesla, kam láká pitoreskní stavba unylá. Kde světla vášní věčnou hoří touhou a shoda duší skrýt se může za keře, já miloval bych erotiku pouhou a noci v sybaritské nádheře. 47