PŘED POČÁTKEM JARA.
Nad temnou strží vášní posupných,
nad dekadencí duší bezvládných,
nad nudou velkoměstských dandyů,
nad pessimismem filosofů cynických,
nad beznadějí proletářů upracovaných,
nad frivolností drzých kurtisán,
nad verši ironických básníků,
nad kouřem městských chantanů,
nad bídou krčem vesnických,
nad mukou syphilitiků,
nad bezkrevností mládeže,
nad ztupělostí pijáků,
nad úskočností kramářů,
nad vylhaností despotů,
nad tragedií doby své
sám stojím
a dumám.
Plazivé kouře nálad pochmurných
sc plížíse plíží údolím.
Pobřežní chaty opustili rybáři,
mozolní chalupníci pluhů nechali,
chudobní mistři uzavřeli dílny své.
Osmahlí oráči již dávno z vesnic odešli.
73
Šlo všechno do vzdálených mravenišť,
tam v Bábel lidských snah,
v tržiště lidských životů a v dým,
v pochmurná města tovární,
kde z lesů štíhlých komínů
se plazí kouře roztáhlé.
Neb v kladiv ruchu ohlušném,
v transmissí svistném šumění,
v rachotu kol po dílnách zčernalých,
v chaosu strojů fatálných,
jímž proniká jen píšťal hvízdot poplašný,
se snadněj duše utápí a zemdlí svědomí.
A po výplatách mzda se skrovničká
tak odhodlaně probije
se šibeniční radostí,
jíž srdce dělníka ve stesku neznámém
tak snadno podléhá,
když po všech útrapách mu ničí náruč nekyne,
než mučednických nevěstek
doupata teskně zarudlá.
Bahnité vody se valí... Je doba před počátkem jara...
Mlh páchnoucích závoje epidemické
se táhnou po úbočích hor.
Tam ve výškách na sněžných temenech
pár truchlých salaší se krčí opuštěně.
V nich na smrt čekají mí bratři prokletí,
myšlenek orlové, zchvácení morem života.
Ti navždy lidstvo prokleli i sebe.
Ti ženu prohlásili za ďáblovo vítězství,
a svůdnost její těla kyprého,
a nahost boků, prsů běl
jim poslední je triumf Satanův,
74
Satanův triumf největší.
Když vylhaného Boha zavrhli,
když vlády všechny prokleli,
když modly staré v chrámech svojich duší zkáceli,
neměli síly, anemičtí princové,
protestem odvážným a gestem plamenným
všem krysám světa starého
dát do zrcadla nahlédnout.
Tam v Horách Vysokých jsou moji bratři zakleti.
Židovská kniha vypráví kdes na počátku
o padlých andělích.
Mí bratří také Boha zavrhli
a v pýše titanské své Já pak povýšili nad oltář.
Ó duše jejich umdlené již síly neměly
chrám ztřísněný v svých nitrech k Velkonocům očistit,
neb sílu svoji převzácnou za nocí zoufalých
v náručích ženštin blasfemických ztratili.
A těla jejich bezvládná pak vozil Podzim po městech,
kdvžkdyž mrtvol tuberkulní zápach ulicemi čpěl,
a nalezenci o Dušičkách věnce nosili
na opuštěné rovy zvlhlých hřbitovů.
Ó smutek veleměst byl tehdy největší,
neb zamženými ulicemi sténalo
bezvládí přírody i duší umdlených.
Vyssáta těla jsou a duše ztraceny
a hrůzu sejí žen propadlých lůna krvavá.
V Údolí Nové Doby dlím
a dumám.
Jsou marny smělé útoky všech vůdců dělnických,
jsou marny mělké reformační sny,
jsou marny emfatické protesty.
75
A bodnuv koně v slabiny,
se dávám na cesty.
Křísivé Větry táhnou korunami holých stromů...
76