PODZIMNÍ DUŠE.
Řev moře doburácel za tratěmi vlaků,
ztracené dálky vracely se zraku.
Svit slunce v lehké zformoval se tony,
po trávě listů motýlích padalo miliony.
Jas krajin subtropických jeseň prodloužila,
v hýřivé barvy úmrtní se naposledy vpila.
A zde se ukryl: jak zvěř postřelená
lítostně patřil do hloubky, slzného do zelena.
Poslouchal řvaní říjných jelenů,
na cestovní svou hledě halenu
a na údolí křivé patřil lesní,
o němž se toužným milencům ni v máji nesní.
V prořídlém lese v procezených svitech
zřel záři sluneční ve chvějných stalagmitech,
tisíce sevřenými jak by chvěla ústy
a ve chrám padala, jenž temný byl a pustý.
V chrám duše jeho, kde je teskno stále
jak v říši svaté pro dobrého krále,
kde liché stopy hnou reminiscence,
po stěnách šero, dávno zvadlé věnce.
77
Klášterní chodby, kde se potmě chodí,
skaliska zrádná, kam se nesmí s lodí,
a před kostelem, nakloněným maně,
bezedná lodička na jižní straně.
To byla jeho duše: oddaná a chabá
a pro tíž života přílišně slabá.
Sem přišel v posled po skončení pouti.
Jako se vlna, hrob i skála hroutí,
jako se oko, květ i hvězda tříští,
tak vítr plání, bolest nitrem sviští.
Vzpomínal na vše, co kdy prožil v žití,
pomyslil na hrob, který v dálce svítí.
Poslouchal ohlas zabloudilé flétny,
milostný refrén byl už málo vzletný.
Moderní člověk s ochromenou vůlí:
napolo pokrokář, reakce ctitel půlí.
Nepřítel vlády, odpůrce všech mnichů,
příznivec lidu, soudní znalec hříchů.
On četl mnoho a též viděl dosti,
zhořkli mu lidé učení i prostí.
Prochodil poušti, znal evropské ráje,
Turčíny smilné, seveřanské kraje.
boháčůBoháčů pýchu, proletářů bidubídu,
prodajnost vlády, dekadenci židů.
Zřel velkoměsta z kathedrálních věží,
vesničky včelné, troufanlivost kněží.
78
Dělníků huťských na táborech býval,
písničky vzpoury s uhlokopy zpíval.
Zřel přístavy a chrámy, pitoreskní ghetta,
veškerou slávu a i špínu světa.
– A za reformní leckdy nálady
míval své chvíle slabosti i dobré nápady:
Poklady zlata do propastí schovat,
nový řád světu rázem oktroyovat.
Pochovat odumřelá v srdcích strašidla,
k vývoji linálíná společnost aby se pobídla.
– – – – – – – – – – – – – –
Zčernalé mraky temní se jak dumné thuje.
Člověk starého zákona svou zpověď formuluje:
Stříbrně třepotavé vlání...
jak dojemně se ke rtům sklání
dozrálý hrozen, švestka na sadě,
panenská jablka v zralé náladě.
Plouživé kouře pýrové,
slípavé hroudy syrové
a modré stíny husí
v mlhách, jež dálky dusí.
Poslední máky v řepách plají,
v hrudách se nitky třepotají.
Někde se jabloň poplete,
v rozpacích znovu rozkvete.
Stříbrné harfy hrají,
jeleni z dálky naslouchají:
79
Na podzim chtěl bych odumřít,
pod sebou jezer vodu zřít
měděným listím ztřísněnou,
trávu chlórově zelenou.
Jelenů bludných po hlase
jdou laně k noční říji.
Tělo i duše oddá se
lehtavé agonii.
Ze slunečního talíře
dští stromy světel vějíře
a na zvědavé paseky
jde průvod panen daleký.
Uprostřed nich, hle, královna,
milostná všecka, slitovná,
ta seřadí je dokola,
až měsíc k tanci zavolá.
Až zlaté vlasy zavanou,
večerní světla zaplanou,
zlatistá křídla motýlová
západ vybarví do nachova,
A v tancia v tanci šat se odchýlí,
i vlas jich dlouhý, spanilý.
– Na mládí srdce vzpomíná,
když tanec světel počíná.
Než po krajině sníh se rozhostí,
než půjdou smutky mojí bytostí,
než v terčích dohoří úpaly slunečnic,
než stříbra babího napřede pavouk víc,
80
A pozděa pozdě vstalí kohouti
než teskná jitra zarmoutí,
poslední mák než vítr urve v letu,
horečně přitisknu jej k retu.
Ve chmurná města tovární
má touha pak se promarní,
ač vím, že zhynou naděje
dřív, nežli budou závěje.
Je cesta moje daleká.
A nemám víry v člověka.
– – – – – – – – – – – – – –
Couravá, schlíplá oblaka
jak seveřanští věznivězni,
a když se večer pomráká,
z mlh deštných zvony nezní.
A vysušení sedláci
se do svých chalup vytrácí.
81