ODCHOD BOJOVNÍKA.
I.
V mém duchu uštvaném a utýraném
snad světlo malé ještě bude pláti,
jak v chodbě šeré někdy mrkne ránem,
jak někdy na hnědé se mihne slati.
Co vůkol bude, však již neosvětlí,
jen házet bude dlouhé, divné stíny;
tak listy nelze rozeznat, jež slétly
se v bahno s břízy do lepkavé hlíny
a v šeru zimním čekají, až zetlí.
Zda prška jarní tehdy skropí stráně,
či podzimní již zavěsí je smutky?
Zda slétnou se mé skrovné dobré skutky,
by křídlem bílým ovívaly skráně?
Zda žití mé, jak na šedivém plátně,
se rychle celé myslí mihne matně,
87
než přijde mír a vzejde světlo spasné?
– Vím jen, že tiše světélko to zhasne.
II.
Tak bude skončeno mé žití časné.
Tak poutník oddychá prost vřavy hlasné
a znaven zaslouží si klidu trochu.
Vy neplačte, a zvláště ty, můj hochu!
Těch klidných, tichých raděj vzpomeň chvílí,
kdy naše zraky spolu hovořily,
kdy duše stápěly se v světa jasy,
a vznášely se nad květinou krásy,
jak motýli: má se smuteční páskou,
a mdlá, však zcela prozářena láskou,
tvá – pestrá, jako šachovnice polí.
Já budu nad tebou se vznášet duchem,
a sladké vzpomínky ty nedovolí,
by vláčela tvá duše křídla v blátě.
Ji koupej každé ráno v zory zlatě,
88
svým člunem brázdi vlny času v klidu,
víc oceníš pak bouř a lidskou bídu
a budeš bratrem starším svému lidu,
jenž bol i radost jeho dvakrát cítí.
Tak duše má dál v tobě bude žíti!
19./XII. 1916.
89