Návrat.

Návrat. (Dle Karla Seidla.)
Krvavě zapadá slunce! Přede Andrákovým domem Pode lipami stinnými, Hle při hlučném hodu sedí Chrabrých kolo bohatýrů, Jarých, slavochtivých junů, Šedých kmetů oslavených; Nejstarší však mezi všemi, Nejoslavenější v boji Střibrovlasý Andrák sám! Ejhle vstává otec Andrák, I hle krvavo-červené 90 Slunce polévá mu tváře, On však mluvit počíná: „Velekrásná, blahá doba, Z večera při medovině V družném spolku přátelů svých Připomínat sobě činů Pominulých, bohoslavných. Krásnější však, nevýslovně Sladší blaho býti musí: Seděti při hodování S bohami nesmrtelnými, A s duchami hrdin dávných. Ó jak toužím po výsosti! Však má síla zlomená je, Mně slabému nelze více Táhnout v bitvu, tam naleznout Blahé smrti, jenžto vede 91 K stolu s vysokými bohy, K hodům věčně radostným!“ Zde utichnul šedý vojín, Nebo Žreci*) po obětech Přicházeli v kolo slavné, Radostně je vítal Andrák, Na to v řeči vece dál: „Vždyť vám zjevno, bohatýři, Že jest k stolu blahých rekův Jenom vítán, kdožto zbraní Válečnou doražen skoná, Že však vyloučen na věky, Neúčasten božských hodův, Kohož slabého zastihne ——— *) Kněži u Obodritů. 92 Stáří mdlé na líném lůžku. Tohož pamětliv já dávno V boji s křesťany sem hledal Dožádanou smrtní ránu; Strašnější se na to sice Prchlým stalo nepřátelům Jméno mé, však míjely mne Vždy jich šípy a jich meče. Protož nežli mne dostihne Seslablého smrť hanebná K želu věčnému – zde sem vás Shromáždil dnes ku slavnosti, Aby svědkami jste byli Mého návratu dle našich Otců obyčeje a dle Jejich mravu, mnoho sice Haněného v mhlavé době, Kde se nový vtip zákonu Rouhá starosvatému.“ – 93 Beze hnutí, s rozličnými City však a myšlénkami, Poslouchali hrdinové Na řeč slavného Andráka, Jenž naplniv medovinou Největší roh mluvil dál: „Přátelé udatní, pijte Medovinu plným tahem Na radostné ushledání Tam při hodu blahých rekův! Chválit, slavit činy vaše, Radostně vás očekávat Napřed se tam odbírám!odbírám!“ – Vzdálen, an roh s medovinou Němě od úst k ústům chodí, Stojí tesknoucí jun krásný V dveřích dřevěného domu, 94 Nezkušený v slavné bitvě, Posud nesměl vstoupit v kolo, Tiše musel v dálce čekat, Tino, mládec jemných lící, Nejpozdnější syn Andrákův, Jenžto kmeta opatrovat, Doma pozůstal, an zatím Čtyři jeho starších bratrů V dalekém polabském kraji, Kdežto po smrti Jindřicha Krále znova zuří válka, Mužně bojovali proti Křesťanům; jej nyní volá Otec k sobě kynutím. Hrdokrásně, jako zlatem, V záři slunečných pablesků, Povstalý kmet skví se hrdě, Nebo dnes nejdražší zbrojí Ještě jednou – naposledy 95 Oděn jestjest, ač s obtížností; A promluví k synovi: Tino, synu mého srdce, Přines mi tam z komnaty můj Nejkrašší znak vítězový, Onen ohňomeč, kořist mou Po zabitém Sasovůdci: Ten mi do mohyly dejte, By nahoře bohatýři Svědectví hned uviděli Mých vojenských činů, a mne Otec radostně přivítal! – Tato zbraň všakvšak, drahý Tino, Kterouž teď odpásám slavně, Budiž tvá po krátké lhůtě, Jak já veď i ty ji čestně, Vždy buď roven chrabrým bratrům: I vzdálené žehnám je! 96 Váhavě a chvějící se Mládec blíží se ke skutku. A i kdyby možná bylo Odporovat v kole rekův: Ó vždyť pro hlubokou žalost Nebyl ani řeči mocen. – Podepřen o nahý meč svůj Zatím zírá ke západu Němě kmet – pak vyvolá: Posle s nebes, slunce zlaté, Věštkyně mocnosti bohův, Nechej s tebou spat mě jíti! Pak radostně zbudivši se Na světlá mě vezmi křídla, A mě povznes v sídlo otcův! Vzhůru v síň bohatýrskou! „Tino, drahé dítědítě, rychle! Zdráhavě se blížíš ke mně, 97 RychleRychle, nežli slunce klesne, Vezmi válečný meč, a jak Z lítosti a lásky já sem Učinil i jednou svému Stářím seslablému otci: I ty synu můj, dokaž mi Poslední svůj skutek lásky: – Ránu smrtnou daruj mi!“ – Rychle odhaliv svá ňádra Nahý meč podává synu, Ten však bolem omráčený Nechopí se zbraně, vzdychá, Chvěje se, a klesna k zemi Slabě volá: „nikdy! nikdy!“ Jak umírající požár, Jenžto sotva doutnající Vichrem znova probuzený 98 Ještě jednou se rozhárá: Nápodobně divokými Jiskrami se svítí oko Starcovo, a zuřivostí Udušeným zajikavým Hlasem chroptá jako hrom: „Babo zženštilý synáčku, Chcešli otce šedivého I o nebe ošiditi? Kletba tobě, nezdařilče, Kletba i tvé matce v hrobě, Jenž za pozdnějších dnů tajně Ctila ukřížovaného, A i tebe oklamala. Kletba tobě, trojí kletba! – A vy, svědkové té bídy, Přátelé, osvoboďte mne, Nežli mne dorazí zlosť: 99 Jeden z vás – již slunce klesá – Beze prodlení mně budiž Povolen k poslední službě! Vždyť bych s životem se rád chtěl I v čas čerstvokvětný loučit: Nebo Slovan odrodil se, Otců mravy zhlazeny jsou, V hanbě rod náš zapadá!“ – Beze hnutíhnutí, ač i s city Odpornými zápas veda, Němě váhá rekovský zbor, Nikdo odmlouvati nesmí V přítomnosti svatých kněžů: Nejvyšší však mezi těmi Posledními slovy děsné Předtuchy ku válečnému Sáhnuv meči ponoří jej Hlubokým a rychlým bodem 100 V ňádrách starce rekovného, Jenž mu ještě díky šepce – Brzo vládne zasmušilé Ticho a i temno vůkol V kruhu obodritských reků: Najednou dvé jasných sluncí Zapadlo jím! – Onno sice Z jitra navrátí se zase, Bude zase trpělivě Hlídati na klam a vinu, A zas darmo napomínat Všechno k smíření na zemi: Toto však se nenavrátí, Jenž, jak strašná ohňokoule, Krvavou zář házelo jest Zde na temnou dráhu v boji Národovém s křesťany! – E: lk + lp; 2002 101