ŽENY.
Jsme cudností zardělé květy v zahradách země rozvité,
jejichž nejomamnější, nejsladší něhou do věků dýcháme,
a na kříži ženství přírodou lstivou za bílé nohy přibité
pro odpor muži, pro svou pokoru krví se zalíváme.
Jsme rozkoší země a každého jara tiše vcházíme
v palác snů o lásce jako zářící, nahé bohyně.
Jsme královny těla a u nohou muže se s pláčem plazíme,
šlehané bičem, zotročující otrokyně.
Vždy snivé, jak toužící luna, bloudíme němě po březích
tesklivé lásky a bezmocně hynem’ v kuchyňském žáru.
Jsme nad třtinu slabší a lehce, jak beránky na zlatých řetězích
krále své vedem’ do zašeřených budoárů.
57
Vždy manžela záhadný osud a pouhá hračka jen,
kletbu s modlitbou, pocel a ránu současně po něm žádáme.
Vždy nejnižší třída ve státu, národ, jenž věčně poroben,
z pokojů dětských a ložnic celou zem’ tiše ovládáme.
Všech proroků trpící matky, jsme církvemi jejich proklaté
pro lásku k zemi, pro krásu tajemnou svoji, pro ženství.
Zděděnou bázní o rod svůj se žitím těsně sepiaté,
prvně přec mřeme pro nová náboženství.
58