JEJICH POUT.
Nad zemí bezmeznou
jak lidské hoře,
jako touha žití,
nad širé moře
trav, sněhů, lesů, chrp
krvavě se nítí
půlměsíc nový, boží srp.
Do šira, lesy, travinami
bez přátel, sami, sami
jdem’ s plačícími nadějemi.
Vlast mlčí, dálka, nebe mlčí.
A kolem, vzadu, vpředu
hladové vytí vlčí –.
Vladaři národů a zemí
dej odvahu a sílu dědů.
Po zemi bezmezné
jak lidské hoře
jako nekonečno bytí
do předu, nazad, vpřed
31
si probíjíme rudou stezku.
A ruce máme plny slávy,
plny krve, plny divokého stesku.
S údivem ohlíží se svět.
32