SLUŽEBNÍK.
Ve chvíli první, v hrůzy okamžik
jím vichr úzkosti a strachu,
pobiječ mužnosti vší, prudce smyk’.
Jak rozběhnou se stáda zvěře,
když náhle, ze sna probuzená,
svým vnitřním zrakem uzří zdaleka,
že zem, bohyně rozvášněná,
své srdce zdvihá plamenné
a bije ním ve sloupy kamenné,
až sesouvá se klenba odvěká –:
tak úděsu pln, strachu bledého
k východu skočil, vytrh’ dvéře,
by křičel, volal o pomoc.
Jak nad polárním krajem šerá noc
však chodba stála tu a studeně
mu, hostu obtížnému, pohlédla
v úžaslé oči, líce ubledlá
a zívla zdlouha, znuděně.
Čas trčel v ní jak nože rukojeť
ve hrudi zchladlé, proklané.
44
Kampaně jeho navždy prohrané! –
Vrh’ kolem ulekaný hled
několik vteřin stoje na váhách
jak nade srázem bledý sebevrah,
než tělo své, šat duše zbytečný,
v rozmachu prudkém shodí po skalách –
Pak bledě usmál se jak tajný hřích,
smířený zármutek, a bled a tich
se vrátil.
Zámek zuby zaskřipěl.
Bolestně pokoj v líc mu pohleděl.
Stůl dlouhý, zdá se, teskně vzdych’.
Knihovna voskovaným plátnem
si zakrývala smutnou tvář
a po sklu oken mléčně matném
jak bílá slza tekla zář.
– Nu stalo se – – A těžce sed’
ke stolu němému a rukou hodil
poslední sbohem takto dávaje
života svého puklé lodi
plující kamsi do kraje.
45
– Vždyť vlastně vždy se toho bál,
tu chvíli tušil, čekal – pocit měl,
jak by již zítra ostrou lžicí
měl zajet ve vřed hnisající
mu lékař pro rozkladný jed.
A přece šel jak slepec se svým psem,
za svojisvojí touhou, za vidinou věd
bolestně cestou klopytaje
o její prohlubně a taje,
omámen horečnatým snem.
Jí žil jen z noci noc, den ze dne
srůstaje jako s trámem hřeb.
Nebylo odpočinku, oddechu.
Nebylo klidu, chvíle jedné,
by tajemná a svůdná, neznámá,
s bílýma, vztaženýma rukama
se nevznášela, bouříc krve tep.
Šli druzi s tváří usmívavou
za mincí tančící a denní slávou.
Potkali, potřepali jeho plec,
46
s úsměvem díce: učenec,
jakoby řekli: snílek, bláhovec.
A kolegové na ústavě? –
Úsměšným měříce ho zorem
volali z dálky: Fuj, fuj, páchneš morem.
Zas naočkoval’s právě
půl tuctu morčat, krys?
Však jeden z nich děl vážně kdys:
To večer bylo.
V dálce kdesi
z proklaných mračen, na stráň, lesy
prameny žhavé krve stékaly,
co na východě hrůzně, němě
na probořená prsa země
spiklenci šeří – stíny – klekaly.
Tich’ pták i potok. Ledových hor témě
jak bílé, skrvácené tělo
na kříži marných stesků pnělo.
Vrch, údol, pole, země celá
v posvátné hrůze tiše klekala,
47
jakoby již již Pána čekala.
A duše člověka se v hrdle chvěla,
s Ním potkati se, uzřít chtěla,
a jeho příchodu přec lekala.
A přítel děl:
Je každý odborník
jakýsi tichý blázen, maniak,
jenž ze stmělého koutu na přízrak
strnulý upřel zrak.
Je nový jakýs mučeník,
vyhnanec země, poustevník.
Kdes v samotě své, na ostrohu,
jen kořínky a kobylkami živ,
sní o svém němém, tvrdém bohu,
na zázrak čeká, velký div.
Hřmí život kol. Pták každý jásá
s cimbuří hradů, stromů hořících
vstříc životu a slunci vítězně.
Květ se sukének průhledných
smích drobnou dívčí rukou střásá,
48
i ve své smrti voní líbezně.
Jde světem věčná, snivá krása
podobna zamyšlené princezně.
A vášeň, rudý posel boží,
líc v závoj krásy zahalenou,
vysoko pochodeň svou zapálenou,
vše vede k svatebnímu loži.
My bledí touhou svou a smutkem,
jak hosté choří se žaludkem
sedíme u života plných stolů,
žízniví věčně, věčně hladoví.
Jen my v podzemním jakéms dolu
jak spřežení vychrtlých volů
jdem’ v kruhu, úzkém kruhu,
dle bičující vůle Pánovi.
Je život to? – –
A tehdy druhu
s bezděčnou zhrdou, povýšeně děl,
co západ rud’ a sinavěl,
jak na obrazech rány Kristovy:
49
Jsi sláb jak mroucích dech – Jeť třeba
pro lidstvo, jeho vývoj do věků
víc než jen lásky, vína, chleba.
Nad všední ideály množství
– já nebojím se toho slova –
své stavět, nejvyšší, co možno člověku.
Svůj plamen živit znov a znova.
Jít za svým cílem, za snem v daleku,
kdes nad námi – Své míti božství,
mu sloužit, klanět se a trpěti
a pro ně na oltářích hořeti
pomalou, všední, prostou obětí.
A padneme-li někde cestou – nuž,
zbělalé naše kosti kterýs muž
přec jednou najde, dojat, tich
dál, jistěj půjde podle nich.
Leč přítel šklebil bledý ret:
Děkuji za chorob svých diagnosu
i za léky – Snad tobě stačí –
Než svatozář tvých proroků
mně milejší však píseň ptačí,
50
květ, hvězdami jenž k ránu políben,
slov lidských libá směna,
dech jara čeřivý, snivá žena,
jež mysl jímá vždy jak zvláštní sen.
A nemám chuti hloupým králíkem
být na pitevním stolu pokroku,
pod koly jeho triumfalných vozů
drcenou kostí – jakýms mezníkem,
kam by si nástupce můj klidně sed’ – –
A chef, druh starší, přítel mnoha dnů,
zamlklý oráč sousedního pole?
Když přijel z oné země velkých snů
a moru černého, zde na tom stole
rozprostřel s pýchou jejich zásobu
jak lovec hrdý kože žíhané,
triumfy lovů svých a nudné číhané.
Chef dlouho mlčky stál, zrak dychtivý
k nim upřev, na šperk třpytivý
jak zamyšlená žena ve skříni.
Pak pravil po svém drsném způsobu:
51
Máš hodně zvířátek těch – Hraj si s nimi.
Leč pozor! Nezasviň mi síní – –
Víš – já – – Nu, kdyby se mi malheur stal,
dám výstrahu – a vezmu veronal. – –
Jak v náměstí, kde náhle za rána
vypukla vzpoura dávno čekaná,
na první výstřel, úder zvonu
s hukotem temným, v divém shonu
odkudsi zdola, ulic kanály
se valí davů dravé přívaly –:
tak k němu vzpomínky ty, vjemy
se náhle sbíhaly – jak horká krev
ku zraněnému místu z puklých cev.
A jako velký přítel lidu,
jenž konečně se, s pláčempláčem, odhodlá
pro slávu příštích dnů vést lid svůj na bodla,
tak tesknoty pln, němých vzlyků,
odvahy vnitřní, velikého klidu
naslouchal zmatenému křiku
těch řadících se, divých šiků,
těch vzpomínek – – Pak vstal a pevně psal
na bílý papír:
52
Nechoď nikdo sem.
Morovou ránou proklán jsem.
A bílý list ten, tečku nutnou
za větou svojí – závět smutnou –
smrtelný ortel – výkřik varovný
připíchl zvenčí na dvéř pracovny,
to víko rakve své, kam za živa
poslední chvíle svoje zazdívá.
Jak duby, temných lesů žreci,
tajemně v modlitbách svých utichnou
před náhlou střelnou ránou zločinnou,
tak mlčely teď všecky věci.
V hlubinách ticha plula pracovna,
když pomalu, až skoro líně
bral štíhlou láhev z lesklé skříně,
jíji vážil na rukou.
Tak ona královna,
zrak stopený v řas černém stínu,
vyprahlé pouště mstivé dítě,
plod hrozný svého života a klínu,
zkoumala v rukou jaksi roztržitě,
53
než chladná jako led a celá bílá
kojence toho přiložila
pod prsa tuhá, čarovná.
A ticho bylo, jak když v šerý dům,
k pokladnám jeho s paklíči,
s lampičkou, ostrým revolverem
podzemních chodeb němým šerem
jdou přikrčení lupiči;
jako když smrt, stařena slepá,
pomocník krutý kata-času,
popustí v poslední již okamžik
oběti hrdlo, aby u postele
zaslechla, zapsala si bděle
křeč těla, duše vzlyk.
A ticho – Pitvorný jen trpaslík
do hodin zavřen kulatých
stříbrnou hůlčičkou svou klepá
po jejich schodech zubatých.
A v hlavě, kdesi uvnitř, vzadu
hučení tupé, temný šum
vod jakýchs, dálných vodopádů
a v srdci mrazení velkého chladu.
54
V tom ťuk a ťuk – – Hlas sladký ženy
v lichotný samet, měkké hedvábí
milostné něhy obestřený
jak májových večerů půvaby:
Již pojď, můj přísný poustevníku,
jenž mne dnes ani nepolíbil – –
Již šest, již pojď, jak’s ráno slíbil,
mých komnat vzácný návštěvníku,
cizinče sladký, kouzelníku
nejčistších divů z večera – –
Jak náhlou bouří puklé veslo
s láhvičky tíhou rámě kleslo,
skla rozbitého tenké lupínky
se třpytily jak vodní bublinky.
A znovu ťuk a ťuk – šept hlasu
jak šelest uzardělých klasů:
Již pojď, znavený kněže vědy,
mé zralé krásy žneci bledý.
Ať prostřed davů, v jasu ulic
tvou ruku k mladým ňadrům tulíc
přítiskem celého tě cítím blíž – –
55
Jak nahý vykřičník tu vypjat stál,
vzdech, jímž se chvěl a zalykal,
v ohradu zubů zamykal.
Znov ťuk a ťuk: Již vejdi za svou laní,
myslivče zamyšlený, do šera.
Den celý v nyvém, teskném lkání
tě hledala po lesích, stráni,
jak luna svoji tichou krásu
ve vodách kouzelného jezera.
A ťuk a ťuk – – Pak ticho náhlé – –
vzkřik divý ubíjené zvěře –
zoufalá rána v kruté dvéře –
ston dlouhý – zaúpění táhlé – – –
Běž, moje milá, domů běž.
Pomoci, zachrániti nemůžeš – –
Ne, ne –! To přece pravda není,
být nemůže – – To sen tvůj – hrozný klam
vzrušené mysli – představy jen běsné –
vidina divoká – – Ó, milý.
Otevři – V pusťVpusť mne tam –
56
Ret smrti zlíbáš shnilý –
Zbytečně, bídně zhyneš též –
Ať, ať – Oh, ubohý – – Tak sám a sám –
bez slova těchy, pohlazení –
tak zrazen vším – tak opuštěný –
O, bojovníku umučený,
můj padlý ochránče – – Moc trpíš již – –?
Ó příjmi přispění své ženy. –
Ulehčí, zmírní hroznou tíž.
A bledé květy rukou vije
po dveřích, pěstmi, čelem bije,
šílená, dřevo nehty rozrývá
a slzami se zalívá.
Jdi, domů jdi, má vdovo-ženo –
Tam na kolébce položeno –
květ uzardělý, svět náš celý –
děťátko – hošík náš.
Óh, robátko mé – nalomená
větévka – snů mých smutná pohádka –
po tobě teskná památka – –
Ó malý, osiřelý hoste.
57
Več útlý duch tvůj, tílko vzroste
v té ruce přeražené, prosté – –?
Velikou lásku, velkou něhu máš.
Je, smutnou radost, na nich skolíbáš –
Podepřeš, vzpřímíš, zulíbáš –
Ne, ne – – –
A v nohou podlomena,
jak jehně těžkou pěstí sražené
se vzlykem klesla na kolena
na dveřích ruce vztažené.
Jak dušiček den šedý, bled
stál s druhé strany, krátce vzlyk’
jak dobře zasažený bojovník,
jak v plamenech svých mučedník.
A slabé ruce k nebi zved’,
zalomil, prudce spial,
až každý kloub v nich zapraskal,
a na dvéř čelem spoleh’.
Pak smutně děl, co hlas jak z hrobu zněl,
křik pohřbených za živa v dolech:
58
Chceš uvidět mne – – –? naposled – – –?
Chceš na chvíli mou jedinou
rozkvésti bledou květinou
naproti oknům v ulici – – –?
Či vzít mám veronal – – – můj veronal – – –?
Ne, ne – – –
Naproti oknu v ulici
strnulou, bledou náměsičnicí
mu rozkvetla, zmučenou světicí
opřenou v mdlobách ke stěně.
A vzhůru zřela, dlouze, upřeně,
co slzy po tváři se valily
a žhnuly, ssály, pálily.
Podoben mrtvolnému přízraku,
zjevení v šerém oblaku
v otvoru černém okna stál
a ruce marně vztahoval.
Tu ston se z úst jí vyrval nelidský.
Na dlažbu klesla, vzlykala
a přes chodník se smýkala.
59
Jakoby hřeb mu rezavý
kdos nákle vrazil do hlavy,
ven vyklonil se, o rám opíral.
Pak rychle křídla okna zavíral
vykřiknuv: Sbohem – Na vždycky.
60