PO POLEDNI.

R. Bojko

PO POLEDNI.
Teď v jedenáct již klesá hlava a dechu se až nedostává, když do kopce chceš rázně jít. Čas, zdá se, znaménka si dělá, smrt, jeho dřevařka, by zřela, kde sekyru svou zasadit. Tvá leta v autu kolem fičí. Však za ním nemoc s hrozbou křičí, naň sedá drze, drzeji. Vždy zápasíte ještě spolu. Vždy po hlavě ji srážíš dolů a jedeš dál, však volněji. Jsi vítězem a řídíš dosud jak vozotaj svůj vzpurný osud, však občas šeptáš ze strachu: Ty pane všeho, buď dej síly s tím jarem v duši dojet k cíli, neb sraziš rázem do prachu. 55