VŠEDNÍ PŘÍBĚH.

R. Bojko

VŠEDNÍ PŘÍBĚH.
U samé střechy doupě, klec, pro lidské mládě, ničí věc. Na pustém rámu píšťaly, na úzkém okně zdoba levná: Tu pohádkově něžný květ, tam zpřeházená břevna, opodál ulomená snět s bodliček kříšťaly. Nad okraj štítu, u nebes, bělostný kocour, měsíc, lez. Jako by čekal u skrýší, pozorně stanul ve výši a tlapky lehce nazrzlé, klaď tiše na sklo zamrzlé, by ledy květin roztavil. Stroj rozběhlý se zastavil. Sehnutá dívka ubledlá, na měsíc dlouze pohlédla. 67 Byl tupý – pomatence hled. Byl smuten, tich a hrozně bled, jak utišený smrtí hled, jak sluncem vybílená leb, jíž na žerď jakýs tulák zved. Šat z krajek vzdušných, plesový, spad na podlahu v podkroví. Po tváři siné, hubené, na dlaně v klíně ztulené, na prsty propíchané, studené, se velké slzy valily a pálily a pálily – – – 68