O ČLOVĚKU, ZEMI A BOHU.
Když utichlé slunce k strnulým hlavám skal,
k vrcholkům stromů, k věžím kathedral
posledním vroucím polibkem lne;
když z něho jak z uklidněného krateru.krateru,
jenž rozpukl v čistém etheru,
proudy bolestné tekou;
když obilí, kvetouc, na klasy věsí na tisíc
jemných ze zlata tepaných náušnic;
když květ skosený na vlastním hrobě voní, jak schne;
když z celého tichého okolí,
jež přepásalo se v dálce stříbrnou řekou,
velebné klekání
do dětství, do mládí vyzvání,
až duše se sladkou vzpomínkou rozbolí;
když hvězdy se v radostném usmání
ze klína noci jak zvědavé děti naklání:
tu tichý a čistý jak po bouři květ,
oddaně.oddaně, němě
do tvého klínu
se vinu,
ó země;
tu šťastný a svroucnělý,
mladá jak matka u svého dítěte,
14
k tobě se přissávám dlouhými, čistými pocely,
a zatím co hrdlo se tichými slzami zalívá,
má duše, jak prorok, osvobozený z lvího doupěte,
o krásném člověku, jeho životu.životu, o zemi, Bohu se rozpívá:
I.
Krásný je člověk, země nejmladší, nejsladší dítě,
jejž ke slunci, zlatému dědovi, ke hvězdám všem
na bílých loktech svých zdvíhá hrdá, radostná zem,
aby mu žehnaly, aby ho tišily radostným snem.
Sladká lilie zářící bělostí,
radostně rozkvětlá
na nivách země;
nejčistší.nejčistší, nejkřehčí vása, již ona uhnětla
jemně
na svém hedbávném klínu,
ve stromů stínu
tvůrčími, něžnými prsty
z bezduché prsti –
Jak vlnivě měkkou oblostí
hloubených boků
lahodí oku!
Kterak je její slonová běl
lehce zbarvená nachem,
jakoby byla pokryta nazlátlým prachem,
dělána z medových plástů radostných včel!
Krásný a velký je život, mohutný strom,
který má kořeny hluboko v zemi, samém až na dně,
zatím co jeho koruna hustá
výš a výš do oblak vzrůstá,
do dálky, do šíra
větve své prostírá
15
ladně,
na slunci plá – –
A roste a roste – – A jak ho vášeň zahřívá,
jak bolest se nožem do kůry, do dřeně zadírá,
jak slza ho zalívá
a lahodný vítr s ním hrá,
tak květy, jak barevné vějíře, do slunce prostírá,
rozkošně voní
a šťavnatým ovocem zrá – –
A stále výš a výš, by do zemských údolů
až z nejvyšších, nejtišších.nejtišších, nejosamělejších vrcholů
jeho stín mohutný pad –!
A ještě výš a výš,
až v nádherně zářící, slunnou říš,
až v nehnutý vesmírný chlad – –!
Když pak mu všechno ovoce poznáním zvadne
a schřadne,
když v zemi již kořen za kořenem uhnívá,
a na slunci větev za větví umírá,
když těžký peň němě k zemi se kloní,
tu srazí jej Boha soucitná ruka jak blyskavý hrom.
Krásný je život,
neboť v něm slunce zajde a zase vždy vychází,
s mlčící nocí střídá se jásavý den;
neboť proto vždy bolest světelnou radost provází,
aby zář její zvýšila jen.
Krásný je život,
závratně sladká pohádka, úzkostně lákavý sen;
nejdražší, nejkřehčí dar,
jejž zemi vtisk’ do rukou laskavý Bůh,
když od ní do svého tichého království šel;
16
duetto snivé, jež od věků zpívá hmota a duch;
úchvatně velebná, vezdy vzrušená tragoedie,
již před tváří Tvůrce.Tvůrce, věčného autora velikých děl,
hrdina – člověk celým srdcem svým žije,
celou duší svou hrá;
v níž vstupuje zatížen řetězy
zděděných hříchů,
na žhavých retech lilie smíchu,
v hořícím zraku odvahy blesk,
však v hlubinách srdce předtuch neblahých stesk;
v níž od sceny ke sceně výš a výš stoupá,
nad štěstím, nad svým osudem vítězí
a k velkému pádu pomalu zrá – – –
Ó velkým a mocným je život, neb tajemně ovládá
těžkým a nezlomným jhem
velkou svou bohyni, služebnou zem;
neboť své bohy, právě jak pozemské králekrále,
s trůnu svrhuje stále,
aby si nové nastolil zas!
Ó věčný je život, jak jasně zářící slunce,
neboť proto jen
na smrt již unaven
k němému spánku se ukládá,
by po době, voláním lásky probuzen,
z podzemí jako duch světlý vystoupil zas! – – –
II.
Krásná je země, zahrada Boha nádherně skvětlá,
do které Jeho syn.syn, slunce, rozdávač zlatého světla,
každý den chodívá na procházku;
milenka cudná,
která vždy za noci, kryta tmou, vonné své tělo do vody hrouží;
ovečka sladká,
17
jež kolem světlého pastýře svého radostně krouží,
netušíc ani, jak zákonem tíže drží ji zkrátka
na provázku;
nejmenší vesmíru dítě,
jež se zvědavostí panenskou, skrytě
u nočních cest
naslouchá vážnému hovoru
sester svých starších a zkušených tet,
hovorných hvězd,
a přijímá pozdravem od nich jiskřící květ
hořících meteorů.
Dobrá a štědrá je země jak radostná matka,
jež nahatým dětem svým, kolem ní shluklým
s úsměvem podává léčebný med,
ač dobře ví, hlasem že žalostně puklým
nemoc si jenom smyslily hned.
Sladká je země jak zardělé dívky višňový ret,
nejsladší, nejkřehčí číš,
ze které do hlavy vstoupá
omamná vůně nejopojnějších vín.
– Šťasten, kdo nad číší ve zbožném obdivu stál,
kdo lehce ji držel a nerozbil o tvrdou zem.
Šťasten, kdo chtivě ji nepřevrh’ nahoru dnem,
ale jen stebélkem slámy víno z ní ssál. –
Sladká je země, jak nádherných žen,
milostných těla královen,
rozkvětlý klín,
její to nejtajemnější, nejlákavější prohlubeň,
do které s úsměvem hodila
nejsladší tajemství nočních svých tich;
milostné lůžko, na němž spí ve věčném objetí
láska i prokletí,
úsměvná rozkoš i lkající hřích.
18
Ó veliká, všemocná země.země,
jež při sladkém, ladném svém tanci,
trvajícím již tisíce tisíců let,
v pečlivém objetí držíš děti své jemně
a neztrácíš v závratné hlubiny
život jediný,
jediný květ!
Ó velebná, nad smrtí, životem vladařko,
laskavá hrobařko,
která ve hrobě, tiché své dílně,
při jasném kahanci,
kterým ti svítí věčný tvůj žár,
pracuješ pilně, až rozpadlé látce dáš zase života tvar! – –
III.
Velký a mocný jsi Bože, neboť jsi hlavy kývnutím hravě
ke svojí slávě
zbudoval všechny zářící světy,
nádherná loďstva, jež, plujíce po věčném moři,
z tichých vln stříbrné přídě své noří,
zatím co v nitru jich zlata poklady hoří;
neboť je, Bože dobrý a velký,
s večera vysíláš na luh svůj jako stříbrné včelky,
z nejčistších květů touhy med nejsladší ssát!
– Kterak z nich vzdálená hudba splývá až sem!
Kterak se chvějí bílá jich křídla tajemnou vibrací!
A kterak se tiše jak poslušné ovečky k ránu navrací
na Tvůj klín spát!
Nejvýš moudrý a spravedlivý jsi Bože, životů králi,
neboť jsi jednou pro vždycky vepsal zákony stejné a věčné
do duše lidem
19
a zvířatům, květům i kamenům všem;
neboť jsi každému tvoru do jeho vztažené dlaně
s úsměvem vtiskl smrtící zbraně,
aby tu silně žil, bráně se před smrtí, zlem.
Proto netrestáš, nechválíš ani,
ale jen z nesmírné dáli,
s nehnutým klidem
přehlížíš vojsk svých nesčetných řad.
Před tebou táhnou z nachové brány východu
k oněmlým západům smrti ve věčném průvodu,
ale Ty neslyšíš jejich jásotu, tklivého lkání,
neslyšíš zjitřených kleteb, modlitby vděčné
a neměníš nikdy věčný svůj řád.
Nejvýš dobrý a sladký jsi, Bože, neboť se’s laskavě zeptal
na účel života stvoření všech,
neboť’s v ně vtělil svůj nejčistší dech,
aby z nich slunci vstříc, zemi, noci a jitru
slávu Tvou tajemně šeptal,
jak dívka milence jméno v nejsladších snech.
Však nejsladší jsi, když v našem utichlém nitru
záříš, jak slunce Tvé za klidných večerů
ve spícím jezeru;
když ze srdce našeho, jež zahřívá teplá Tvá ruka,
jak z ovoce mystického, jež nadbytkem vonných šťáv puká,
účinně soucitné lásky řine se krev
na každý země Tvé zjev;
když duše, bílý pták,
jejž zakřikla na chvíli tesknota
tohoto života,
vzlétá zas do oblak
ze dlaní
Tvých,
našedší opět svůj šťastný zpěv
20
skřivanní,
hrdličky smích.
Ó veliký Bože, laskavý hostiteli,
který po život celý
ukojuješ náš veliký.veliký, bolestný hlad;
který nás po této hostině krátké,
za to tak sladké,
za to tak nádherně stkvělé,
necháváš v síních svých tich
až k novému vzkříšení rozpadlých sil
beze snů odpočívat!
Ó tajemný pastýři slunce a země,
všech zářících světů, svých poslušných stád,
jenž se stejným úsměvem, němě,
přehlížíš tance jich smělé
i zoufalý do hloubek pád!
Záhadný rozsévači, jenž zemí svých tisíce mil
zaséváš životy a zas je jako plameny svíc
uhasínáš!
Neviditelný dvojníku náš,
jenž jsi při každém kroku
po našem boku.boku,
při tom však ukryt v průhledném vzduchu
a vždycky jen sám!
Příteli dobrý, jenž hromem svých oblaků
hovoříš k nám!
Bezduchá hmoto a vítězný, všechno oživující Duchu!
Tajemství sladké a děsivý přízraku!
Vesmírné Všecko a odvěké Nic! – – –
21