MEZI NEBEM A ZEMÍ.
(Torso.)
Od oné chvíle, kdy člověk, země své otrok a bůh,
stále se drolící hlína a věčně žijící duch,
lebku svou na zad sraženou do slunce poprvé zvedl,
sladkým se tušením veliké moci své žíznivě spíjel;
od oné chvíle, kdy za tiché hudby večerů
tohoto kosmu veškeru
rozkvetlou, hořící nádheru
nad svojí hlavou jako v snu horečném shledl,
bolestnou touhou.touhou, jak oheň šlehaný vichrem, se po zemi svíjel
a ulekán nechápanými zázraky všemi
– ubohá obět raněna tajemstvím žití – smrtelně bledl.
Od oné chvíle otcové naši, jak nesmírné množství
tažného ptactva letem dalekým unavené,
sem tam se potáceli v úzkostném křiku
mezi nebem a zemí;
od oné chvíle na věčném řetězu snění
pod klenbou oblohy rozžhavené
zavěšení,
jak bělostné lampy shasínající při rozednění,
hledali stále duše své světelný obraz, veliké Božství –
22
I šli otcové naši jak jitřní stín plaše a usedli
na břehu Gangu, u černé, hnijící tůně,
němí jak budoucí věky, jako smrt sama ubledlí,
podobni mlčící, mlhami rdousené luně,
– květu, jenž na klenbu země bezmocně spadl,
když ve výškách žárem vesmírným zvadl, –
podobni schnoucím břízám, jež byly z půdy vyrvány,
podobni šedému, oprýskanému hraničníku,
jenž ustrnul u věčných člověka cest.
A kolem nich země, zalita proudy zlatého světla,
ssála a voněla celá, rozkoší kvetla.
Každý květ – nejsladší mateřské lůno – na klínu vánku se houpaje,
vůni a perly s průsvitných šatů svých střásal
a láskou cudně se rděl.
Šťastný pták hymnami na život slunci vstříc jásal,
večer pak v ohni se západů koupaje,
o sladkém tajemství rozkoše pěl.
A když noc, – tajemná matka
úsměvných snů a skrčených stínů,
utěšitelka sladká
kolébající na ňadrech zoufalou vinu
a plačící hřích,
vážná královna velebných tich –
pomalu vešla, ve vlasech růže měsíce, na šatech lilie hvězd,
do síní klenutých paláců svých:
měnil se pralesů sjitřený repot
ve zbožný, sladkým údivem tichnoucí šepot,
a z vod,
jež pod bílým polibkem měsíce plynuly,
jakoby toužící panny rukama kynuly,
zpívaly unyle sladký chorovod.
23
Když pak z nesmírných
výšek vesmírných
mluvila veškerá bolest Boha, vzbouzejícího ze hmoty
nové a nové životy
a odsouzeného přes to do věčné samoty;
když velebná záhadnost vesmíru tiše zářila z temnoty,
a když z ní vanul tesklivý, dlouhý vzdech
letících světů všech;
když ta veškerá bolest změněna na hudbu žalostně zněla
z tajemných sfer
v mlčící pozemský šer:
tu v každém bolestně utichlém údolu,
na stéblech travin všech soucitná slza se chvěla,
tu kamenná, velebná těla
nehybných vrcholů,
na kříži touhy přibitá, do výšek čněla,
a veškerý vesmír se tichým, nyjícím vzlykotem chvěl,
jakoby v sladký klín Tvůrce se navrátit chtěl...
Jedině oni, nevlastní děti země, matkou svou pohozeni,
věčným tajemstvím Boha věčného uhrozeni
a oněmělí
nehybně leželi na klíně Nirvány,
jakoby zkamenělí,
a zlomeně děli:
Věčný je Bůh, však člověka život je nahnilé ovoce,
jež na stromu země, vyrostlém nad času bezednou strží,
při lehkém pohybu vnitřního červa marně se drží.
Věčný je Bůh, však člověk bludičkou pouhou,
jež nad bahny života do noci
mlčících záhad svitne a shasne.
24
Bezcitná země, jak svévolně hýřivá královna šaty své krásné,
životy naše lhostejně odkládá stranou.
Jak rozžaté svíce při náhlém otevření
zamčených dveří zděšeně vzplanou
a naposled vzdychnuvše shasínají.
Štvány jak jestřábem holub mučivou po štěstí touhou,
dříve než vejdou do jeho hradu pobitou branou,
na schodech kamenných únavou sklesnou a na věky usínají.
Není oddechu ve stínu stromů a jednoho úsměvu není,
by nebyl krví a slzami zaplacen drahodraho.
Výkřikem v prázdnu je touha, snem mučivým blaho,
neb na všem, co žije, spočívá smrti a kletby odvěká tíha,
neb bolest, ponurá královna hrůzy a děsu,
jak tigr – žíhaný loupežník našich mlčících lesů –
skrčeně u všech cest na chodce každého číhá
a vpadne.
Neskryjem hlavy své před ní,
neb vystoupne na vrchy nejvyšších hor,
aby tu rdousila mužů odvážný vzdor
i radostný o slávě sen;
neb ležerně spočívá ve žhavém objetí žen
a radostně plíží se ke krvavému rodiček loži
i k postelím mroucích, na jejichž zborcená prsa ruku svou vloží,
by zaslechla jejich chraptivý sten.
Velký Bůh pouze,
všemocný, věkem osleplý král,
nehnutě, němě
25
jako sloup žulový, jako mlhami přikryté vrcholy skal,
nade vším trůní, stesku a touze,
žalu a radosti nedostupen.
Však člověk, bídný plaz země,
orel, jenž kamenem Boha zasažen
sřítil se dolů, přeražen
v půli,
věčný rab, který však nad Pánem zvítězit může vzdornou svou vůlí,
jen
ubitím smyslů dovede život svůj nést.
Ó, nesmírně těžký.těžký, veliký Bože životní Nicoty!
Ó strašlivý Bože, jejž stvořila zoufalá tesknota
pokorně trpícího člověka,
jenž pochopil, bolest že působí veškeré chtění;
jejž zrodila zoufalost odvěká
z marnosti všeho poznání, z marnosti hořkého snění...!
Ó vznešený, tajemný Bože sladkého klidu,
konečného zakotvení se u tichých, po moři míru plovoucích ostrovů,
lehkého sejmutí s nohou pozemských okovů!
Ó divoké rozmetání všech planoucích hranic,
ze kterých člověk vždy vzlétl a ke slunci spěl!
Zbabělý útěk před těžkou.těžkou, nesnesnou mukou
do božích, kamenných rukou!
Bláhové, pozvolné zmírání pro těžkou víru!
Zoufalé zachycení se za Nic
ve vesmíru!
Krvavé vítězství nade vší bolestí,
dobyté na Bohu železnou vůlí za štěstí
zlomených shroucených těl...!
26