MODLITBA DÍKŮ.
Veliký, vznešený Bože, jenž od věků
s tichým úsměvem a tklivou něžností
přihlížíš k celému
nádherně skvělému
světu,
jak laskavý pastýř k svým milým
ovečkám bílým,
jak nadšený zahradník k vzácnému puklému květu;
jenž stejně rozdáváš světlo a stín
tenounké bříze na příkrém srázu,
jedovatému plazu
i šťastnému, rozradostněnému člověku,
jenž potichu vešel do Tvých nádherných síň!
Já, vyrovnán pro vždy s Tvým hrozivě mlčícím tajemnem,
súčtovav konečně s dobrem i zlem,
přijímám vzácné tvé dary i bolestné tresty,
jak nadšený výletník únavu cesty,
jak střídání noci a dne Tvá poslušná zem.
Já, vyslechnuv klidně, jak sečtělý oktaván
nesmyslů plnou katechetovu důtku,
27
poslední výčitky domnělých hříchů;
svého svědomí všemocný pán;
já, doplakav poslední slzy bláhových smutků,
lehký jak pták,
modlím se v tichu,
upřev do dálek sluncem zalitých planoucí zrak,
modlitbu tiché vděčnosti
tak:
Díky za tento život, za vzácné, laskavé pozvání
ve světlý, tajemně zářící hrad
k nadšené prohlídce všech Tvých nádherných děl.
Díky za jeho obloukový let,
jímž závratně spěje vždy k jednomu, pevnému cíli
jako Tvou rukou mrštěný šíp.
Díky za tuto kratičkou chvíli,
kdy jsme o Tobě toužebně snili
a s horečnou pílí
měnili pole Tvá pustá v rozkošný sad,
aby náš budoucí rod
mohl si snadněji utrhnout uzrálý plod,
plněji uhasit žízeň poznání
a klidněji spočinout ve stínu líp.
Díky za naši ženu, přítulnou, úsměvnou družku,
s níž semknuti úzce po poušti země putujem’
k vzdáleným oasám radostí,
k léčivým pramenům občerstvujících vod;
s níž spojeni jedním záchranným lanem
vstoupáme od hory k hoře
po nejvyšší až, po strmý bod,
kde hrůzou bezmocni, dětsky bezradní stanem’,
neb nikde a nikde památky
po cestě nazpátky
28
a černá, bezedná propast se šklebí ze spod;
s níž, zmámení výdechy země, do hloubek vstupujem’,
bychom v ní na žhavém lůžku
objali celý, věčně se tvořící svět.
Ó ženy naše! Jak věrné, oddané společnice
jedné ze sklenice
pijete s námi radost i hoře,
povzbuzující víno i otravný jed –
Jak záhadné, rozkošné milovnice
plujete za tichých, zářících večerů
po melancholickém jezeru
teskného snění
a pokaždé s námi, svými
zajatci mdlými,
do zlatých zámků lásky a krásy připlujete –
Jak tajemné sudičky naše červené niti
bílýma jako zář kmitajícíma se rukama tkáte
pro naše žití
a při tom jak osud náš přísný, do pevných sítí
našich bezuzdných hříchů nás zapředete
a zadrhnete –
Ó naše veliké panovnice,
pro které v boji o chleba pokorně umíráme!
Ó pokorné otrokyně,
jež přísně do dětských světnic a kuchyň zavíráme!
Vznešené královny těla
a jeho umdlené, spoutané zajatkyně,
pro které není a není
osvobození!
Úsměvné bohyně dětí a jich mlčící mučednice,
jimž za nocí
do těžkých nemocí
29
utišující písně
umíte retem bezkrevným pět!
Díky za malé děti!
Vložil’s je do našich vztažených rukou
jak drahocenné vásy, jak vzácné, křehounké květy,
by pod Tvými světly
ssály
a plály,
rostly a květly
a voněly do našich úmorných, únavných cest.
Kterak z hebounkých, růžových tváří
očka jich radostně hoří
a září,
jak na slunci čistá studánka,
jak na horách světla Tvých stříbrných hvězd!
Jich
zvonivý, perlící smích
jako hrst
zlatých dukátů
hozených v chudou komnatu
radostně zvoní
do našich tesklivých tich.
Jich tělíčka měkká jak rouno bílého beránka,
nazlátlá, ožehlá sluncem jak buclatá zrnka zlatého klasu,
jak čistý, kanoucí med
nevinnou rozkoší voní
jak na jaře skypřená prsť.
Kterak se přissává k tomu měkkému masu
náš zvroucnělý ret!
Jak se ho měkce dotýká, něžně do něho boří
náš vztažený prst!
30
Jak růžová poupata v trní
našeho života rostou
a radostně rozkvétají.
Jak drobouncí ptáčci v naši světničku prostou
z neznámých krajin dalekých přilétají,
vesele šveholí
a štěbetají;
když se pak nazobali už do syta ze dlaní našich zlatého zrní,
do dálek odlétají.
Jak tlusťounká, bezmocná káčata
zbarvena do zlata
těžce se batolí
pod nohou nám.
Za malé pěsti,
drobné jak rozkvetlých poupátek plátky,
se nechají námi jak dobrými anděli vésti
do světla, do hor a k hrám;
však při tom jak laskaví, velicí králi
hnutí všech myšlenek našich a činů
všemocně ovládají.
Zlovolní skřítkové malí,
jimž jsme se za krátký
okamžik sladký
v milostném klínu
navždycky zaprodali,
a kteří nás za to za nocí, v nejsladších snech
neklidnou, bodavou starostí přepadají –
Bůžkové naši, již horoucí splynutí těl,
lásky jásavý vzdech
svým smíchem a pláčem posvětili.
Žebráčci němí, kteří nám na účel
našeho života záhadně odvětili,odvětili.
31
Zrcadlo věrné, jež s podrobnou přesností vrací
naši podobu celou
a vytkne nám vady jak přísně upřímný druh.
Nahatí ženci, již za námi se smíchem jdou
a obilí naše radostně žnou.
Vzbouřenci diví, již s hlasitým posměchem jednou
sekyry zvednou,
bohy a bohyně naše do prachu skácí
a nastolí nové na prázdný trůn.
Tajemní hudci, kterým se podaří píseň nádherně skvělou
vyloudit z našich strhaných strun.
Budoucí lidé, které blíž přivine úsměvný Bůh – –
32