ZEMĚ.
Jak pohřební průvod šli smutní a řekli:
Nešťastná bohyně,
jež kdysi
mužem svým zapuzená
na pustý ostrov ve věčně mlčícím jezeru,
zoufalým bolem navždycky oněměla.
Zděšení, kteří svůj život jak kládu do stráně vlekli,
rtoma bledýma řekli:
Hrozná obryně,
jež, rozpiata od polu k polu v průhledném aetheru,
nehybně visí,
jakoby zkamenělá.
Však z jejího klína, jenž věčně, bez hnutí rodí,
lidé se nazí,
jak mravenci od hnízda zapáleného, úzkostně plazí,
a ona je všechny pojídá zas.
Však vzrušení před ní jak proroci před Bohem klekli
a nadšeně řekli:
Veliký, kamenný most,
jenž šíleně v rozpiatém oblouku
závratnou nad hloubku
pne se.
39
Z meteorů, jež lesknou se pestře,
jak v poledne duhový motýl, jak na slunci skvost,
radostné zástupy hvězd
jej pomohly stavět umdlené sestře,
když se s ní radostně potkaly u nočních cest.
Podivný most:
Rozkošné tance královských jar
i gigantskou práci staletí s úsměvem nese,
však hrůzou se v samých až základech třese,
když nad ním si bouře tká na stavu svém
k černému šatu blyskavý lem.
Záhadný most,
o který člověk, užaslý cizinec, tajemný host,
pevně opřel svou nohu,
by podoben bohu
hrdě vztýčenou lebí
až k dálnému nebi
odvážně rost
a jednou svou tíží přes nízká zábradlí spad’.
Ti pak, kteří v svém srdci zář sluneční měli,
s úsměvem děli:
Nádherný, všemi barvami hýřící šat,
dobrého Boha nejdražší dar,
jejž dceři své s úsměvem podal, když docela nahá, nesměle
poprve vystoupla z koupele
ohnivých par.
A zbožní, již u lamp svých v modlitbách bděli,
potichu pěli:
krátká pout, kterou za Bohem radostně jdem’.
A prostí pravili: rodící zem’.
40