V SLZÁCH ZPÍVÁM.
Bože můj věčný – – Jakobys ustoupil stranou,
založil skřížené ruce, zachmuřen, němě
díval se na těžké, hrozné porodní křeče
dcery své sladké, na krev, jež doposud teče
po bílém povlaku snů a úmyslů tvých – –
Pláči, však věřím: Jednoho slavného jitra,
za léta, za rok, za týden, pozítří, zítra
na tělo zmučené ruce položíš jemně.
S postele krve a slzí, zoufalých tich
sestoupí růžová, sladká, radostná země,
nového, slavného člověka na loktech svých.
Vzroste. A bude velkým a mocným a krásným,
miláček Galilejského i úsměvných Mus.
Ukut a zocelen na kovadlině nesmírných žalů,
křičící úzkosti, bídy a hladu, hrůzy všech hrůz;
v zápasu světovém poznav všemocné síly;
dobyv a ztroskotav náhle v rozběhu prudkém
hrady a trůny zlotřilých, podvodných králů;
zbaven všech násilných řádů, výšklebných výsad –;
půjde teď s pohledem přímo upřeným, jasným,
56
svobodně, volně k dálnému, zářnému cíli,
uchopí pevně do ruky silné a pilné
otěže rodin a církví, zemí a států,
jako vůz tažený čtyřspřežím skrocených tigrů
bude si řídit osud a život svůj sám.
Obrozen v hrozném plameni ničivé války;
k zemi, své matce, radostně, dychtivě přissát;
spokorněn pracuje vlídně pro velký celek
po vzoru pilných při práci pějících včelek;
jako bůh dobrý úsměvně, vítězně, směle
mezi vše bratry a sestry uzrálé ovoce děle –:
vytýčí opět vědy a umění nadherný chrám,
překlene tento krví a slzami bezedný hrob.
Sítěmi nových kolejnic, pějících drátů,
odvážným vzletem kroužících aëroplanů
v radostnou jednotu spojí nesmírné dálky,
vyzvédne pevně a lehce v náručí zem
jak učitel před žáčky nově koupený glob.
Bezpečně sestoupí do hlubin dolů, do oceánů,
na jasném pobřeží mořském, na pouštích mnoha
do hřmících dynam zapřáhne slavného boha,
sluhou si učiní jeho sálavý plam.
A Jehova hrozný, krve a úpění lačný
nebude nad jeho hlavou, úsměvným domem
kráčet již zahalen blesky, černými mračny,
mluviti úděsnou hrozbou, drtícím hromem
do jeho závratně smělých, radostných snů,
srážeti se sluných výšin k temnému dnu.
A nešťastný jeho Syn úžasně bledý,
Ježua ukřižovaný,
57
nebude více u každé pozemské brány
upírat na něho s kříže strhané hledy
s výčitkou němou, bezradným smutkem
nad bídou shrbenou, vítězně pošklebným zlem.
Jeho smrt bídná, mokvavé, smrtelné rány
nebudou takovou temnou tesknotou bolet.
Nebude zákazy jenom mluviti k nám,
však sladkými melodiemi vánočních koled,
jásavou hymnou vzkříšení, slavné mše jitřní,
hluboce pokornou, tichou radostí vnitřní,
bratrskou láskou k lidem a zvířatům, květinám všem.
58