SPOKORNĚN.

SPOKORNĚN.
Mateřstvím šťastným a láskou zářící stanula tiše ve světlé, úsměvné světnici, podobna zralému létu uprostřed lánů, k němuž se zdvihá a sklání šumící klas, podobna plné, bohatě rozvité kytici, kterou si uvil radostný hospodář, čas. Kolem ní děti, svěžest a něha a smích bělostných jejích údů, dívčí půvaby jich, růžová pěna, v níž vyvřel milostný var, batulci tlustí, kteří se k nohám jí stulili, plačící hračky, jež svými slzami ulily vysoko vzedmutý plapol, bolestný žár. Děti, div života, zázrak, nejsladší dar, jásavá bolest, nadšený neklid a vznět, pokora beznáročná a závratná pýcha, zúžený obzor a celý vesmírný svět. Spokorněn jako pod klenbou slavného ticha užaslá duše, jak k zemi skloněný květ, vzrušeně šeptal k přírody věčnému pánu: Před tvojí vůlí čím jsem? Jen kvetoucí lícha, ze které skřivan k obloze radostně vstoupá, větev tvá, na níž se ptáče bezpečně houpá, do vodní hlubiny na svůj zírajíc stín útulek vlídný, tvá skrýš, tvůj prostřený klín. Děti mé, dědici krve, zbraní a snů, nahatí ženci mých tiše skloněných klasů, oráči statní na nivách příštího času pod novým sluncem v záření jasnějších dnů! 38 Srdce své plno radostné pokory mám jako stráň polední vůně, celé je vám, hostitel vlídný, se šťastným úsměvem dám. 39