TĚŽKÁ NOC.

TĚŽKÁ NOC.
Noc, uslzená, bledá hříšnice, šla krajem v šerém hávu měsíce. Kdes dole ve světnici setmělé muž u postýlky vydech’ nesměle: „Pojď, modleme se“ – – „Ne, ne, nemohu! Ho příliš oddálil’s – Co, po bohu, jenž v nekonečnu kdesi, ve výši puklého tonu srdce neslyší“!neslyší!“ Mrak, luny černý vrak, přes nebes týn nestvůrné postavy své vrhl stín, by ve tmách vraždil, srážel do hlubin. Šel kdosi kolem, stanul u dveří. Vzkřik divý z úst se vyrval mateři: Je mrtva! Nehýbe se! Nedýše! Oh, zabil ji! – – Ó, krutý, mstí se dnes za radost, za rozkoš – – Ó, Herodes, vrah dětí, svého syna Ježíše! – – Jak dobrý plavec loďku zděšenou za bouře nad prohlubní zježenou muž svírá ženu pološílenou. Šel čas, nadzvednuv nebes rudý cíp štěrbinou úzkou vyslal ostrý šíp do srdce noci. Tiše, bez hlesu s květinou svadlé luny ve vlasu padala za horami do lesů. 44 U lože šeptá žena v úžasu: Viz, viz, vždyť spí, vždyť klidně do ticha jak ráno v travách snící oddýchá! Vždyť žije – bude žít má dívenka, mdlý měsíček můj, bledá jitřenka, kaplička, kam se každá myšlenka jde pomodlit – –! Jak? pláčeš příteli –? Tys také sláb –? Ó, dobyvateli, ó, zajatče náš, obětovaný –! Pojď, ať svůj život v jedno skovaný jak půlky prstenu v dar podáme té bytosti tvé velké, neznámé – – – Den na kolébce zlaté červánků se houpá, vzbuzen písní skřivánků. Dva lidé nachýleni k roběti si tiše, tiše pláčí v objetí... 45