JSEM VÍC.

JSEM VÍC.
V ten čas, kdy vítr z mraků zasviští, jakoby smrt po holém strništi se kosou zrezavělou rozmáchla, své duši dím: jsem hříčkou náhody, ve vlasu tanečnice boží, přírody, jen cetkou blýskavou a nebohou. Mé nervy list, jenž teskně pod nohou jí, kráčející hájem, šelestí; jen tenké, roztřepené pavučí, jímž vane její dech a napíná; jen struna, mezi zemí, oblohou jež napiata, se vždycky rozzvučí vší její slastí, každou bolestí. Však za chvíli již zvedám zrak se země vstávaje, až setřesu se šije ruku stesku nyvého jak siné ráno s roucha bílého chumáče tmy a mlhy do lesů, až dím: Jsem víc, než rostlina, než plaz, než hmyz, než okřídlený pták. Mám Nesmírného stále vědomí. Ho chápat, přiblížit si možno mi. Bez konce, bez hranice touha má, i spoutanýma, mdlýma rukama tíž země zvrátit, němé přírody, ty hrozné dvéře svého vězení, v němž matkou křičící jsme zrozeni, ten, kříž, jejž ještě v smrti zvedáme nad hlavu svou, nad kraje neznámé, 50 jak dávní věrozvěsti nadšení, když jati barbarskými národy. Jsem víc. Vždyť myslím – toužím – chci – Jsem člověkem, a možno mně, vzdor poutům na noze, k daleké, zářné, slavné obloze zachycen za rozevlátý Jeho lem. Co zvířata, mí bratři, v němotě jen teskně, mlčky kolem zírají ke žlabům přivázána ve stáji; co květy, ulekaní boháči, se na noc uzavrou a v temnotě úzkostně o své zlato rozpláčí –: má duše volná, neupoutaná, jak Bůh sám, v slavném tichu večerů se chví a modlí, stápí v nádheru drah mléčných, rozzářených hvězd, v šum sladký moře nekonečného, v třpyt jeho vln, jež, zdá se, vyvřely z kalichu noci příliš černého, až cítí: S Bohem-otcem jedno jest; až uslyší ve výškách anděly pět slavně zádumčivé hosanna. 51