U NÁDRAŽÍ.

U NÁDRAŽÍ.
Tam kdesi ve výškách a daleku pro smutnou touhu, velký úžas člověku hor mocných pásmo z věků do věků se tmí a ční a zdvihá nepohnutě. Toť démon hrozivý, jenž za perutě hněvivou rukou uražených bohů byl náhle vyzdvižen až do oblak a hroznou skobou přikut na oblohu. Toť věky zčernalý je, mrtvý drak. Však dole do roviny večerní se řítí ohnivý drak moderní, dvojoký kyklop černý, rychlovlak. Dech z nozder sršící a hříva vlaje do procitlého, užaslého kraje, jak náruč plamenů, jak snopy hořící, jež v přítmí unášeny vichřicí. Hřmí, rachotí a duní náraz kol přes most a koleje se chvějící, až třese se a sténá, práská zem’. Nachýlen zřel jsem za ním v temnou dál a každý nerv a žíla, každý sval se chvěl a vřel a k letu rozpínal. A zřel jsem obrovité hlavy hor, jich hrůznou krásu, věkovitý vzdor, stesk těžký, věčné, marné rozpjetí po výškách, nebi – – a jich zakletí v samotě, prázdnu, tichu bezhlasém. 58 A duch můj nevěděl, zda s úžasem, pohnutím, láskou větší pokleká před věčnou přírodou, jež nade mnou – na pohled němá, mrtvá, strnulá – své pusté, divé dómy klenula, či před světlem a jiskrou tajemnou ve velkém mozku bohočlověka. 59