NOVÝ VĚK
Eduardu Vojanovi
Životem vzývám věčnosti marnou slávu,
zraků svých hodinou jitřní a všech tužeb smíchem,
v zrození vteřin srdce své koupám, hlavu,
udiven člověkem, díly a ctnostmi i hříchem.
Vichřice všech úhlů země zavály v srdci mém:
s nejvyšších temen křídla se zvedají blankytem.
Jitra jak pluky s požáry přílbic zlatých
přes černé stráže lesů vpadají do mlh kraje,
nad plášti rudých mračen, po horách rozevlátých
zpěv srdcí nových zní, korouhev bílá vlaje.
Pohledy jejich jsou úrodným, sladkým semenem,
radostmi: klíčení, růst a sluncem zalitá zem’.
V širokém oddechu polí tuchy zrání,
oblohy modrem je zaváto tisíce zraků,
s rozkvetlých lučin nadějí, snův a přání
za loďmi oblaků sta vzlétá bělostných ptáků.
11
Na hvězdách zavěšen úsměv – věřících srdcí snem! –,
na něm, jak na boží dlani, zem’ letí bezmeznem.
Veleměst echa akordy varhan plynou,
o noci černou spěž vášně jak do zvonu bijí,
pohlaví osudnou, bezdnou nad hlubinou
deště hvězd tajemných půlnocí proudem se lijí.
Těla žen zahrad vůněmi do věčnosti se strou:
země střed dokořán, rozezněn hudbou kosmickou.
Touhy jak větry s časnými tuchami jara
přísliby zvoní a poledny vítězných příští,
brázdy a města – jediná píseň jará! –
odvahy výzev hrdý v obrovském zápasišti.
Jako by duhou, zářící věčně, vesmír byl spiat:
pro vteřin čarovnou marnost chce žít’ se, dobývat’. –
Pohoda rukou šťastná! Vůle a činu!
Přesladkou tíhou tvoření země zadýchána!
Na krutém, prostorem vrženém zániku stínu
života útěcha hvězdami na věky psána:
12
ohlasy lidstva tvůrčí nedají srdci lhát’,
nedají zhořknout’ a zemdlít’, nedají nikdy spát’.
Životem vzývám věčnosti marnou slávu,
zraků svých hodinou jitřní a všech tužeb smíchem,
v zrození vteřin srdce své koupám, hlavu,
udiven člověkem, díly a ctnostmi i hříchem.
Vichřice všech úhlů země zavály v srdci mém:
s nejvyšších temen křídla se zvedají blankytem.
13