VĚŘÍM...
Vidím je posud... Oba.
Věrně tak po věky jdou...
Dávno jich nevidí doba,
oděné nahostí nádherou.
Jej vidím stkaného z ohně a krve a svalů,
ji vidím stkanou z ohně a krve a něhy:
královnu královen, krále králů,
nahosti sněhy.
Oči mé pátraly všady,
oči mé zmíraly hlady:
hruď jeho klenba je země celé,
bije v ní srdce touhy a vášně a činu,
jako kladivo o kovadlinu,
jako kladivo do ocele.
Srdce mé volalo do deště smutků,
do černých mramorů nocí, do zármutků:
41
vyšla mi v ústrety, jak měsíc mrtvým zátokám,
vzdušnými tanců kroky,
s nahými, rozzpívanými boky,
v písku mého srdce snů drahokam.
Vodotrysk plamenů lůno její bylo,
tmy nekonečna zapálilo,
ze sluncí největších,
z největších hvězd
v krvavé souhvězdí lásky se slilo.
Ňadra její z bolestí mých a snů jsou vytesána,
krve mé hladem jak moři oblita,
prstů mých poklady a rtů mých manna,
srdce a duše mé ulita.
Ňadra její jsou dva bílé dvory,
za nocí smutných kde rozsvítili,
aby těm, kteří přešli strže a lesy a hory,
hlavám umdleným
vším, ach, vším,
domovem byly...
42
Vidím je posud oba... Jdou...
Jako když země v pravěku
bez hříchu byla člověku
jedinou lásky nádherou.
Vidím je opouštět’ století tlící,
věčné a věčně se milující:
v sutinách kosmických světů hoří
věčného jitra krvavě zlatou zoří,
a jejich nahá těla,
kosmickou hudbou provroucnělá,
bělosti andělských křídel,
šlehají blesky slunečných, věčných zřídel!
Na kolenou, čelo až k zemi, se skláním,
v samotě rozjiskřené krve světélkováním.
Slova jako by zakleta v úzkost jednu:
tu tíhu milosti,
hoře a bolesti
že neuzvednu...
Duše má, olovnice,
vesmíru padá ke dnu...
43
A jako kdysi mne „Věřím v Boha“
nejdražší učila bytost tišící rány,
pokorná sestra Sedmibolestné Panny,
modlím se soumrakem dní,
modlitbu jedinou, poslední:
pohledy, které jak věnce z květů
na dráhy vrhám kosmických světů,
rozkoší tvoření, práce únavou,
života vírou jásavou,
života radostmi, které lhou,
bláhovým zářením všech snů vznešených,
objetím hodin zlých,
nezrozených slov nádherou v srdci zakletých,
pohrdou, pýchou, studem, odpuštěním,
bytosti celé zvonů zněním,
na prahu němé, zamčené věčnosti brány
tolikrát oklamaný,
na srdci, na duši bolavý:
„Věřím v Pohlaví“...
44