ULICE
Co je sláva? Že lidé o nás říkají
mnoho hloupostí.
Gustav Flaubert
Bratrovi
Není to nenávist zraků s hořícími střechami snů,
ani ne hlomozná výzva podobná třesku zbraní,
jimiž se po vás obracím v bezbarvém toku dnů,
v teskné hře nadějí mdlých,
blýsknuvších sotva – uhaslých,
ne slova jak z praků vržené kameny, ne hořkost ani;
není to plazivý pohled zotročené maškary dní,
povodeň pokorných díků za letmá povšimnutí,
práce mé, hry sladce smutné, jediná meta, poslední,
ne sýpek srdce úroda,
ne sláva mého národa,
ne kleteb laviny, nižádné veliké, vroucí hnutí:..
45
ale klid opovržení nad vašich objetí hrou,
zotročující, úlisnou – s věrností chrtí,
pokořující a tak jako dešť ropuch obludnou;
nad žárem citů vylhaným,
nad heroismem mdlým,
nad vašich rtů pocelem smrti!
Maškarou pro všecko učinili jste slávu svou!
Umělče, z bratrství ulic navždy vyloučený
blýskáním v obzorech duše, výzvou osudnou,
křižovatkami nervů jdoucí po boku tisící ženy,
snů bludičkami veden tmou,
v níž jenom bezectní zahynou,
jak panna před nocí lásky roztoužený,
ty, dítě veliké, utěšující ruko, jež v slzách zbělela,
zoufalstvím podaná, vraždám a smilnostem, osudu šlehům,
disonancím i věčnému návratu nadějí, dobra, zla,
jež jako loďstvo bojovné
za zvuků hudeb v slávě dne
znova se navrací k zeleným rodným břehům;
46
oblaků bratře a větrů, moří, nevěstek, dechu velkoměst,
žíznivé zrno v zapomenuté brázdě chudé,
zrcadlo oceánů s obrazem hvězdných a bezpečných cest,
tisíci pouty ulic jat,
tisíci pouty s nimi spiat:
Nezapomeň a nevěř! A dobře ti bude!
Tvá sláva je tvá samota. O krásné slovo zápas, tvar!
Je tokem hvězd, do něhož hvězdář jen nořit’ smí vesla!
Silných jen duší, osamělých a smělých je to dar!
Svědomím vždy je tvým,
aby tě k metám nejvyšším
křídla tvá šťastně a vítězně nesla!
Klidna buď duše tvá, kliden tvůj pohled jak ptáků let,
kteří se vracejí ze zemí cizích pod rodné krovy:
ozvěnou času, jak znamením na pochod statečných čet,
v ústrety dej se hodinám všem,
stvoření dojat úžasem,
pro hořkost zklamání, smutků slzy a pro zápas nový!
47