IV.
Ha ty slunce, Velehrade náš!
Ha ty slunce, Velehrade náš!
Co se mrakem hustým zakrýváš? –
Ty svítívals mnohým krajinám,
Proč i nyní nechceš svítit nám?
Ach ty jsi už slunce vyhaslé,
Rubášem jsou kryté rumy tvé.
Zašla nádhera tvá někdejší –
Ach tak mijí sláva vezdejší.
Jen v pověsti posud svítíváš,
Ha ty slunce, Velehrade náš!
Putuje lid z vlastí Slovanských
K hrobům králů, apoštolů svých.
Zde na svaté půdě klekáme,
Hroby našich otců líbáme.
Slyšeti je pozaunový hlas:
Duchu, vstávej z hrobu – už je čas!
Nesvorností klesla Morava,
Svorností se vrátí oslava.
257
Ač už nezdvihne se Velehrad,
Nové slunce bude plápolat.
Kletbou vaší byla nesvornost,
Spásou vaší bude vzájemnost!
258