ŘÍP
Nad barev vějířem, polí a lesův a luk,
nad slávou národa, nad jeho slzami muk
posvátný svědek pradávný země střeží.
Tisíciletí přešla, radosti zněly, zoufalství, žaly,
zněla i srdce jak údery zvonů všech věží,
řeky hvězd nad ním se rozplakaly...
Vidím jej duše očima leta a leta,
pohádku zlatou, jak z jara oblak skvělou,
dítěte úžas, vidinu slávy smělou,
hrdosti symbol, života pohled vděčný,
mladosti své
zamilování první, střed celého světa,
mladosti své život věčný!
46
Od břehů cizích kultur, poslední z posledních,
kolikrát, zraněn skepsí, do vlasti své jsem tíh’?
V úzkostech častých rozevřel srdce mapu, –
zbavena bělma, vidí má duše chorá:
Čech modrý obzor s vlaštovek hejnem, čápů,
vzdušnými čarami vkreslena hora,
dávná má láska, světla proud v duše stíny,
odkazů velkost národu, lidstvu, světu,
znamení víry, práce a vroucích vznětů,
hoře mé, radost, touha má nekonečná,
úsměv mých snů:
velikost krásná drahé domoviny,
úsměv mých snů – láska věčná!
47
Nad barev vějířem, polí a lesův a luk,
nad slávou národa, nad jeho slzami muk
posvátný svědek pradávný země střeží.
Tisíciletí přešla, radosti zněly, zoufalství, žaly,
zněla i srdce jak údery zvonů všech věží,
řeky hvězd nad ním se rozplakaly...
V blankyt i bouře klidný svůj vrchol tyčí,
pramenem víry zoufalství všecka smyje.
Srdce mé s jeho jediným tepem bije
v propasti kosmu nekonečné:
– Národe můj,
mírumilovný ne a nikdy holubičí,
národe můj, – světlo věčné!
48