„La Felice“
Ach, myslí si lyrický básník, Sicilie,
– tralala! –
zdráv je tu jenom ten, kdo pije
tvé snivé a ohnivé víno
Marsala!
Něco nám o tobě řeklo divadlo, (Messinská nevěsta?),
více však kino,
(snímky: Selinunt – Girgenti – Segesta).
A Syracusy? Archimedes: Ó ó ó, noli tangere circulos meos – !! – a město hoří!
Sicilie, na modrém moři,
blouzníme, země nejšťastnější!,
střídka nezhnětená básnických snů!
A jsou asi docela falešné všechny ty bajky a představy vnější...
Toulám se tebou, plovoucí šipko, a do rána bílého neusnu!
Ráno, slunce nad tebou doposud neobjevilo se,
zvědavé, trne pod vzdutým obzoru břichem,
všechno a nic,
nenarozené dítě!
Kdybys, pověrčivý rybáři, tušil jen, co se
chystá na břehu světa, mezitím, co si mořem omýváš zčernalou líc
a napolo v spánku, opilý jitřním tichem,
rozplétáš nocí zmotané sítě,
šel bys jistě ještě spat, – ale je to dnes jako nějaká sláva – –!
na příklad: rudý disk, mrštěný po ostří obzoru,
srdečný a plný lásky a nadějí a veselostí,
neboť, nu, ano, – jako sicilské víno zrají pod ním prudce
43
všechny věci, člověk a země a jejich srdce.
K radostným obřadům: každého z hostí
červené ráno si podmaňuje a důvěrou v bohy sílí,
je plné laskomin na život, plné zdravého humoru.
Ale to je jen ohavná fraška, která si ve slabé chvíli
podala srdce básníka! Přijdeš do přístavu
a – kde máš tu jitřní slávu?,
Palermo?, z ohniska smradu a bídy
vedou tři uličky do hlavní třídy
a to už je středoevropské město, všechno tak staronové,
a – smýšlej si řecký Panormos, Foeniky, Karthagince,
– (vezmi do ruky Baedekra) – byli tu: Ostrogoti, Arabové,
Normanů výboj, Němců Hohenštaufců sídlo,
Francouzů z Anjou skvělé bydlo,
všechno si roznesl čas z hýřiště pro cizince
rodů Modica, Chiaramonti a jiné hrabivé přátely,
inkvisici, Austriáky a Španěly
a posléz’ pro královsko-papežský Řím s jeho přisluhovači
fašisty, s žoldáckou krví a s mozkovicí ptačí...
„Haló!“, nedovoláš se, „kde jsi, la Felice v úrodné Conca d’oro?
haló!, kde jsi?! – la Felice, Felice!“
„La Felice, Felice!“
Vycházíš z města ulicí, kterou lemují vysoké palmy,
tady v tom hradě je arabsko-normanská Capella Palatina,
a tady v tom kostele zpívají žalmy,
„La Felice, Felice!“
Ale, rybáři, nemysli na to, co bylo, – pojez, co je – a napij se vína!
Neboť, vrátíš se domů a na břehu sedí už mrzutý den a zívá,
sprostý popěvek odpůldne opilé
chraplavým hlasem zpívá,
44
a všechno, oč ráno jsi životní radost opřel a na cos’ ji klad’,
se změnilo v slinu a zápor,
tvé písni se na břehu nedaří.
I moře je pojednou hnusné, rybáři,
je plné špíny a sazí a střelného kouře,
je černé a hnije,
je zapocelé a čpí, jak fašistická košile,
je směšné, jako tvůj palčivý osud, Sicilie!,
„Ia Felice!“
A vzadu nad mořem, marně hledá tvůj zrak:
není, ach, není tu! Kde byl dřív’ rudý a slibný disk slunce, je nesmírný mrak,
nesmírný, černý, římskému ďáblu zakletý, dosud nerozstřílený prapor...!!,
– přijde už bouře?!,
la Felice?
45