VĚTRNÝ MLÝN
NAHORU, dolů, na všechny strany,
dnes mdlý a zítra udýchaný,
kostnaté nohy a kostnaté ruce
rozpíná větrný mlýn.
Včera se točil velmi prudce,
veselý kolotoč radosti:
,tančila se mnou vichřice,
políbila mne na líce,
– jak nestoudně se chichotá!,
to už je ráno?’ráno?‘ Do kola
šedivé ticho plápolá,
bezvětří, nuda a spleen,
teď snad se zalknul svou stálostí
i přelud dona Quijota,
větrný mlýn.
Kolo, co by bylo,
kdyby ses’ najednou roztočilo, obrátilo
7
západ na východ, sever na jih,
rázem
chudé ke stolu, mocné na zem’,
jako v bájích?!
Kdosi tichý usedl v tobě u hřídele
a vzpomínal těch, pro které vítr mele
osud a chléb, myslel v barvách, pocítil duši
a slyšel, že takto zpíváš:
Kdo z nich
si ještě vzpomene po žních,
že jsem jim ku práci zpíval
o vzpouře smyslů a svalů,
o kruté štědrosti léta,
o lásce, která, ač tolikrát kleta,
jako příval
rozbouřených vod
v srdce nám vhání pěnu snů
i rytmický krve doprovod, –
že jsem je klamal, aby zapomněli,
poněvadž svět celý
8
za život nestál by, za bolest a štkaní,
kdyby tu nebylo občas vidět hlasy
s bílou rukou a na teplé dlani
s trochou krásy.
9