DOCELA TVŮJ
POJĎ se mnou, sestro, zasněženou plání,
pojď se mnou z ulic, ženo neznámá,
pojď, smutné dítě velikého města,
do bílých polí, holko z továrny,
má sestro, pojď!
Co tu je živých věcí, o kterých nevíš,
kolkolem v přírodě,
co tu je krásy, po které nežízníš,
vzrušené radosti, kterou jsi uspala
na dně srdce,
co tu je možností, které přijdou,
a o nichž ti dosud nemluvil nikdo
z těch, kteří po tobě sahali!
Pojď se mnou! Vím, jsi znavena vším,
život je bídák a hlučí a řve
a skřípe, jak kovová fabrika,
26
ale v polích je bílý sníh
a ticho a sen, jako po smrti.
Jednou, před lety, promluvil někdo
k dítěti o duši,
ty jsi se smála –
a teď se ti po tom obláčku stýská,
ticho chce mít svého anděla
a pohádce o slunci vychladlo srdce.
Kdyby tu v závějích alespoň hasly červené kytky!
Pojď, smutná sestro,
tvrdými slovy ti ukážu celičký vesmír,
horkými ústy ti povím jedinou krásu
a řeknu, co není a bude,
kéž bys mi uvěřila!
Bílé pole je netknutý list, chci tvůj podpis!
Vím, že věříš, že celá se zapíšeš zítřku
a podpíšeš krví.
Jak by tu přísně na bílém sněhu
27
a krásně hořela červená krev,
z krve kvetl bílý obláček horké páry
a z bílé víry červená bolest...!
Proč máme všichni jediné společné srdce?
Jsem, člověče, člověk a – docela tvůj!
28