DŘEVĚNÉ STAVENÍ,
samota na horách,
drží se oběma rukama skal,
kdopak ti, noci, na píseň srdce sáh’
a jarní vichřici rozpoutal?
Divoká vichřice úpí, řve, lomozí,
trámoví zpívá: velikou zdá se mi
hořící svíce, dva lidé ubozí,
a trochu lásky na zemi.
Kdyby sem neslyšně vstoupila smrt,
nic by se skoro nezměnilo.
Hořící svíce by plápolala,
vichřice dále by hulákala,
dále by supěl větrný vír,
jen dvěma nahým by na vždycky škrt’
nevíru v život u žíznivých úst.
Nač věčný půst?
Chatrč se chvěje, vichřice huláká,
ničí a útokem miluje oblaka
54
v loži tmy, svíce plápolá
a kolem dokola
úzkostné ticho se napěnilo,
ticho, láska sama a mír...
55