PLACHETNICE
STVOŘENA, abys plula mezi zemí a oblohou,
pluješ na modré bujnosti moře,
sličná plachetnice,
poněvadž jednou řekl si člověk: co bych se bál,
srdce mne táhne, kam nohy jít nemohou,
v dál.
Ať vím, jak vypadá z blízka
touha, jež nad mořem zpívá, až srdci se stýská,
konec světa,
nová, snad poslední radost a neznámé hoře, –
ze dřeva sroubím tě, hlase, vidino moje,
dílo, jež nedáš mi spát,
zavzdoruji si!
Pole nezasetá,
mléko zkrocených stád,
včel roje –,
ach, co mi je po tom,
chci dál,
68
a jestli snad vrátím se kdysi,
potom...
*
Do širého moře, do modrého moře, do svatého moře,
nejen po větru, ale s plachtou i proti dechu bohů
po prostoře
pádit mohu,
já, moje dílo, má myšlenka, loď,
let zběsilých plachet, lom barevných ploch,
za životem, za novým děním, za skutkem, za kořistí,
do neznáma.
S tisícem křídel a paží a noh,
s plnými hrstěmi rahen a lan,
rouhavou modlitbou opásán,
pluji a zpívám: živote, pojď,
jsem muž a najdeš mne na zápasišti.
Pouhého, najdeš mne na obětišti,
samoten, cítím se silnějším,
69
sklizeň sama,
v podjaří
sbírám ovoce roků u samotného srdce;
poučen vším,
vše miluji prudce
a bolest jediná,
vzpomínka na živou ženu, je bílá květina,
které se u mne nedaří
ve slaném vzduchu a ve vichřici,
na prudkém slunci paluby.
Život má se všech stran zbožnou líci,
i když jej obrátím na ruby,
a moje láska je průhledný krystal,
který dám všem a jediné.
Co tomu bys řeklo,
mé rodné údolí v Andalusii:
den nemine,
abych neměl na dlani nebe a v sobě peklo,
sen v prsou se svíjí,
ale, jak ďáblem zkoušený svatý,
o sebe vůbec se nestrachuji.
70
Čím je mi spiknutí bouří,
výheň nebes, křižovatky blesků, propast vln,
nejistota osudu ve skalách, v bahniskách u La Platy,
chřtán ještěrů a ryb – nic už mne neleká
z toho, o čem jsem přemýšlel dosud,
když našel jsem v sobě člověka,
v něm srdce, z kterého láskou se kouří,
a když jsem pln
štěstí, že nevěda, kam mne zanese osud,
vím, kam pluji.
*
Stvořena, abys žila mezi zemí a oblohou,
kotvíš na černých hlubinách, daleko břehů,
ponurá plachetnice,
zkušená plavbami, jichž bylo na tisíce,
znaveně opíráš těžké čelo o rudé, výstražné světlo,
které vysokým stožárem držíš a dřímáš – a sníš
o srdci, které pro zítřek kvetlo,
dychtivy běhu,
71
plachty čekají na dobrý vítr, bez něhož dýchati nemohou,
a stěžně s plnými hrstěmi lanových žebříků, provazů, rahen,
touží být pevnině blíž’!
Tu v tichý sen
udeřil vichr rozzuřen,
vzbudil tě ze sna:
Co se ti zdálo!?
,Já nejsem křižník!’,křižník!,‘ jsi zalkala s hrůzou, ,jsem tajemství,
mír, láska, vesna,
loď s novou setbou!’setbou!‘
Kloníš se, pozvedáš kotvu, co říká skřípění rahen?,
co říká stožár, co vidí?,
na vlnu lehá si vlna,
ach, ještě rychleji, plachet všech třeba,
zběsilé vichry, poleťte s sebou!,
jde o spásu lidí!,
72
pluješ, z krajů věčného zrání přinášíš chleba
a píseň nového bratrství,
milosti plná,
pán s tebou,
požehnaná ty mezi loděmi, amen.
73
OBSAH:
VĚTRNÝ MLÝN7
A JÁ TĚ, ŽIVOTE, DNESKA...10
ZPÍVAL16
ZIMNÍ19
VERŠE O MOŘI21
DOCELA TVŮJ26
TAK, JAK JEST...29
VÁLEČNÉ BODLO34
MEZI OSTROVY39
MÁJOVÁ41
PÍSEŇ O SRDCI45
PROUD47
V BÍLÉM POKOJI50
ČARŠIJE52
DŘEVĚNÉ STAVENÍ54
CHCI TĚ MÍTI...56
ŽENA V PŘÍSTAVU59
VYHNANCI63
PÍSEŇ O SAMÉ LÁSCE66
PLACHETNICE68
[75]
RICHARD BROJ
VĚTRNÝ MLÝN
KMEN
Knihu v úpravě Otakara Mrkvičky
vytiskla v 550 výtiscích
Grafia v Praze
1926
[77]
Knihy téhož autora:
1918
OHNIVÁ MRAČNA
PRÓSY
1921
PODIVNÉ JITRO
VERŠE
1926
NEPRODYŠNÁ NOC
VERŠE
E: jf; 2006
[79]