NEPRODYŠNÁ NOC.
Neprodyšná, venkovská, letní noci padajících hvězd,
bezedná tůni vzpomínek s touhou věčně se prohlubovat,
jak dovedeš proměnit v černé a hrozivé nic
života jiskřící zraky a hořící líc,
všechno, co člověk měl na světě rád,
všechno, s čím setkal se na svazích vzestupných cest!
Neprodyšná, venkovská noci padajících hvězd,
jak dovedeš nejprudší barvy a nejzvonivější tóny
v podivné, čiré nekonečné nic
tříštit a spojovat!
Jsi chaos nesrozumitelný, jsi úžasná symfonie,
jsi to, čím voněla v srdci kvetoucí touha,
co v horečných nocích v spáncích lačně bije,
když prudké chtění rozhoupalo všechny svoje zvony,
jsi zmatený poplach ranní,
o hrdé já bitva dlouhá,
hlučné a krvavé křížení mečů, polibek, sen, nejtišší vzpomínání.
Jsi propast, lavina tmy,
která nejradostnější pýchu vítězných, živelných dnů,
zlatou a bělostnou slávu srdce a její píseň nejednu,
jež v slunečních jitrech se týčila jako věnčený stožár,
troufáš si bourat mi.
Jsi Moloch, jsi božstvo, jsi rozlícený požár,
všechno na chvíli ozařující,
zachvacující a ničící.
9
Co ti je dětství, co jeho stříbrný smích,
co ti je horký van chlapectví, který tak horoucně do tváří dých’,
co jsou ti zmatená jara, v nichž byla ještě láska jen pudem,
co ti je láska sama, výboje, tápání, výpravy za osudem,
co ti je hledání bílé krásy a zoufalství tíž?
Všechno svou nekonečností zastřeš a pohltíš!
Jsi šelma? Jsi jenom noc. Jsi život, jsi svět?
Vše v tobě slyšet, nic nevidět.
Tvé barvy jsou slepé a tím více jitří svou hudbou.
Jsi nepřekročitelný práh,
za nímž umírá život v blouznivých vzpomínkách.
Jsi dětství a mládí,
jsi mužství, jež šíleně za činem pádí,
jsi mrtvou sudbou.
Máš vůni matčiných prsů,
máš vůni lesů a strání,
širokých lučin, mateřídouškových trsů,
máš přízvuk prvních bouří, tolik milovaných,
– snad pro tu barevnou úzkost, kterou jsem nechtěl si přiznat –
vichřicí vlání
a podzimů se steskem ocúnů,
jenž celý kraj smrtelnou chorobou zadých’.
Jsi vzpomínka vzpomínek, ve které těžko se vyznat,
s průvody lidí nezapomenutelných gest a posunů,
s milými, hloupými dobrodružstvími
a mých bratří a sester nápady neposednými,
loupežnými výpravami
a hrami na Indiány.
Tebou jde na sta prvních cest, výletů na jaře,
letních toulek a zim, v nichž loutkové truchlohry hrány,
10
tebou zní tklivé melodie starého kobzaře,
tebou se radují slavnostní svačiny
rodinných svátků,
bábovky narozenin s pěti, deseti, patnácti svíčičkami.
Jsi celý život: radosti, smutky, výpravy, křižovatky,
jsi zavýsknutí děcka, které se na klíně chová,
jsi skříň citových bijouterií, ke kterým nelze jít zpátky,
vonící náruči sametová!
Jsi všecko, nejsi nic!
Jsi naše nebožka kočička, číča Máša,
která milovala hudbu a květiny
a teplo měkkých, barevných šátků,
jsi její dumka a zakleté princezny gesto.
Jsi Vořech, pes-venkovan, kterého zabilo město.
Jsi všecko a nic,
bláznivé album nedokončených skiz.
Jde tebou naše babička, přináší vnoučatům mandarinky,
u stolu sedí dědeček, prosíme o vzpomínky,
(jak napsal svou první povídku o puklém srdci a dones ji Nerudovi) –
výská tu výlet k strýci do Kolína,
první vzrušení z vína,
kolotoč, cirkus, zvěřinec, střelnice,
práskání vzduchovky, rybolov, požár, sanice,
první koulování,
žluťoučké kachně, které nám do města k hraní
přinesla veselá selka,
produkce na klavíru a bláznivá francouzská učitelka,
první divadlo a tréma cellového sóla,
koupání a opalování se na březích venkovských koupelišť,
11
– to všechno z tebe, noci, vztahuje po mně ruce, zpívá a volá:
Noci, jsi symfonie a přece jen zmatená tříšť!
Jsi všecko, nejsi nic!
Jsi první básnička před lety otištěná,
dopis, podivně navoněný, který mi poslala neznámá žena,
jsi ještě víc,
jsi červnové odpoledne, kdy svedla mne láska,
jsi hořký srpen, kdy poprvé lásku jsem sved’,
amforu bílou rozbil a ulomil bílý květ –.
Jsi ctižádost herce a zpěváka, důmyslná maska,
hudební nápady, experimenty a – romantické útrapy pout,
právě, když nejvýše chtělo se vzlétnout a nejdále plout.
A jak v tobě, nocinoci, nevzpomenout
prvé své toulky po Šumavě? – i to jsi ty,
poháre vzpomínek do dálky rozlitý!
Tebou zní žhavá noc italské cesty, cikád stříbrný zpěv
a vůně zrajících rév.
Jsi život, jsi jeho krása a bída,
jsi ďas, jenž princeznu Vzpomínku hlídá,
jsi kruté a lahodné víno, jímž opíjí intimní blízkost i barevné dálky,
jsi zlé naučení války,
hrůza smrti, i fatalisty klid,
jsi bída zákopů, nečistota,
jsi všechen ten týraný, zbabělý lid,
všechno to ponížení a psota,
laciné umírání, páchnoucí krev,
strach, úděs, faleš, násilí, barbarství řev,
jsi nejeden právě se roztrhnuvší granát,
jsi opilý maďarský brloh, kde przní se slovenská děcka,
12
který jsem kdysi napad’,
jsi moje pomsta všecka!
Jsi osmadvacátý říjen a jeho radost i vzrušení,
i to, jak mne vítali v Dolním Kubíně, svobodou opilí,
mladého bojovníka, básník Hvězdoslav a slzící starci zkušení,
dívky a paní, děti, šohaji, hořící louče, věnce a zvony, jež poprve slovensky zvonily,
– to jsi ty, noci černá!
Jsi pláč i milostná touha, skřípění zubů i vztek,
jsi Štědrý večer na samotě v Alpách, jsi vteřina, jsi věk,
jsi drama, líčení, maskování,
fascinující zornice hlediště, potlesk krásné paní,
opojení, afekt, přecitlivění,
sladké vědomí úspěchu, zákulisí a víno, touha a horké chtění,
jsi morální pouto, které s jásotem puká a praská –
a s úsvitem rána – vím, náhodou kvetly u řeky akáty –
prudká a štědrá láska
nenasytná a – věrná...
Neprodyšná, venkovská, letní noci padajících hvězd,
bezedná tůni vzpomínek, smazaných tváří a gest,
– jsi vlastně daleká step, jsi poušť!
A teď, když jsou cesty nazpátek mrtvy a zaváty,
jsi chaos, prales, neproniknutelná houšť!
Jsi šíleně hluboká studna,
s tím tolik bohatým životem bázlivě skrčeným u dna,
kam nemůže ruka, kam smí jen vzpomínka ticha.
Ach, noci, noci, jak tě pro ten tvůj zmatek a zlobu, pro šedý stesk,
který mi u srdce vzdychá,
pro vlhký, slzavý očí svých lesk –
13
jak tě nenávidím –! Jak každý tvůj pohyb a záchvěv divošsky sleduji!
Jak musím stále o tobě žárlivě přemýšlet!
Jak tě pronásleduji, hltám, chutnám -– a jak tě miluji!
Noci, černá studno, vše a nic, noci-symfonie, chaose, tříšti,
živote, výkřiku smyslů, obraze dnů a let,
nenarozené ráno příští –!
14