EXOTICKÁ KVĚTINA.
Nahá
a přece oděná v křiklavé cáry,
s koží pardalí tančíš mi před očima,
vášnivý dive boží!
Máš krvavé rety, zuby jsou slonovina
a hluboký, jiskřící zrak
je hladina vlahá
tropického jezera, které před bouří dřímá.
Kovově modrý vlas, neklidně dýchající,
rve, vzdouvá, drtí,
korálovou sponu,
červený jez, který jej čeří, marně poutá a spíná.
Smyslným bičem šlehá údy z teplého chalcedonu,
šíji a malachitový amulet, zaklínající
zlobná kouzla a čáry,
mrská svaly, ciselované z bronzu, pružné jak prak.
Nahá,
tančíš, vášnivá milenko života, milenko smrti,
s pardalí koží!
Zavlečena k nám,
nikomu k srdci nepřirosteš, nikdo tě nepomiluje.
Studený je tvůj den, žijící tropickým vzpomínkám,
živý a jsoucí jen proto, že vůbec se pamatuje,
že o svém původu, mládí a osudu myslí.
Tvůj tanec není už rozkoší žíznivé krve,
není už písní, jíž byla,
kterou jsi žila
15
a spalovala se prve
pro džunglí kouřící smysly,
dřív’ než tě lidský zrak uzřel.
Tvůj tanec, tvoje gesta,
jsou trním zarostlá cesta,
jsou vybledlý obraz někoho, kdo dávno umřel.
Cizinko, věř, až do smrti budeš se trápit,
budeš se trýznit žízní, touhou, hněvem, žárlivostí.
Nebudeš moci ničí smysly do pasti radosti lapit,
nikoho uchvátit prudce.
Pro samou bolest raněného srdce
ani nezavoníš.
Svého podivu pro tebe lidé snadno se zhostí,
každou skrčenou mateřídoušku budou nad tebe milovat.
Budeš se trápit, slzy neuroníš.
Dívky, jež milují květy,
pohlédnou na tě jen jedinkrát,
‚podivný tvor!,‘ řeknou a skřiví rety,
‚podivný nápad přírody, nevkusný, strakatý cár!‘
Nikdo se na tebe neusměje!
A ty budeš mít srdce plničké děje,
duši přeteklou vzpomínkami tropických jar,
hořících v slunci, vonících v jitřním jase,
přeteklou vzpomínkami horkých večerů, modrých nocí,
erotikou dravců, smutkem zbytečné krve a síly, zlomené moci,
– a nenajdeš nikoho, komu bys svěřila se...
Až jednou z rána
osudem budeš podarována,
bolest tvá zmizí.
16
Přijde hoch, cizí srdce, oči cizí.
Miluje dálky a není nikde doma,
zrak se mu podivem zarosí,
políbí tě chvějícími rtoma,
něžně tě osloví, poprosí:
Princezno, zatanči mi!
Znova se probudíš, krev mládím zašílí znova,
zatančíš.
Vysoko nad hlavu zvedneš melodii rukou,
vysoko nad hlavou zvedneš srdce a rozkoší číš.
A symfonie údů topasová
i s rytmem tepen, které divoce tlukou,
i se zraky, životem opilými,
zapálí ráno.
Rosa vlahá
nasype perly ti v klín,
v rozžatých sférách na harfu z paprsků slunečních
bude hráno
a na flétny, které jsou měděný smích,
a které jsou řezány z malajských třtin.
Nahá
a přece oděná v křiklavé cáry,
s koží pardalí, zatančíš, vášnivý dive boží:
– – – – máš krvavé rety, zuby jsou slonovina,
máš hluboký, jiskřicí zrak,
hladinu jezera v trópech. Kovově modrý vlas,
neklidně dýchající, splav půvabů, liják krás,
oblévající korálovou sponu,
která jej čeří, ale marně spíná,
smyslným bičem šlehá údy z teplého chalcedonu,
svaly, ciselované z bronzu, pružné jak prak – – –.
17
A pak
vášnivá milenko rychlého života, milenko rychlého skonu,
teď ale také už zase šťastné dítě, džunglí,
– až rozkoš hýřicích linií umdlí,
bez vlády klesneš, k smrti unavena.
Blahem unavená,
vroucí a milostná žena,
hlavu položíš hochu do klína, celičká úsměv sám,
a ožíti dáš svým vzpomínkám,
budeš blouznit a budeš snít:
o břehu široké řeky, kde v pravé poledne je mrtvý klid
a kam teprve na večer slon z houští pralesa
a nosorožec, bezedný pijan,
přichází pit.
O podivných, obrovských stromech, podpírajících mosazná nebesa,
o palmách, kokosu, fíku,
ságu, cykasu, banánu, chlebovníku,
o lanoví rotangu, nekonečných tenatech lian,
o vysokých klenbách květů, jež uspávají,
o úžasných, živých orchidejích, o mangrove, chodícím háji,
o sladké úrodě tamarind vzácné lahody,
ptácích ohnivácích, lvu, řvoucím v ssutinách padogypagody,
o tygří lstivosti, o skocích pardalích,
o rysu, jenž leží s upřeným, zeleným zrakem ve větvích tich’,
o chtivých, strnule čekajících chřtánech nehybných krokodýlů,
kteří, snad s močálem srostlí, v měsíčních nocích příšerným cvakáním čelistí
zkouší svou vražednou sílu,
o jedu hadů a o jedu touhy,
před kterým všichni jsou bezbranní, slabí a nejistí.
Vášnivá milenko života, budeš blouznit a budeš snít
18
o živé, barevné, syrové kráse své tropické vlasti,
kde život nedá se zákonem zmásti, –
kde kořen všeho je příroda, květ je cit,
a ovoce, konečný smysl a cíl:
smrt, jakou sis’ životem zasloužil.
Budeš blouznit a budeš snít
o krásných mužích, o strašné vášni, kruté, nenasytné,
o jejich mrštné síle, jejich objetí,
o lásce, která, když lapí svou živoucí touhu, ji divošsky za hrdlo chytne,
o prudkém citu, jenž umí vraždit jak modrá ocel,
o zlatých jitrech, které jsou jediný pocel
dlouhý
a introitus oběti.
O ženách, které žijí jen proto, aby stvořily krásu a boj,
které milují, nenávidí, spalují, zpívají,
hoj,
a tančí – a tancem žijí a zmírají!
– Padneš a zvadneš.
19