HEDVÁBNÝ SMUTEK.
Tiché nebe podzimové noci,
kovový štít, okovaný hvězdami,
skalnatý kraj,
šťastná opuštěnost, samota lesní,
blouznivě tichoučkým hlasem si prozpěvující,
o překot si
sama sobě o sobě samé vyprávějící,
samota, vůně příštího jitra, smyslný jinotaj,
samota, která na ticho volá: v náruč mi klesni!,
a k tesknému citu tak teple a srdečně mluví,
že se už ani samotou nezdá mi.
Dokud nezhasnou hvězdy a den se nerozsvítí,
dál’ nechci jíti.
Zůstanu ležet mezi skalami,
jsem hloupé dítě a na hloupé věci budu se oblohy ptát.
Snad přece pochopím, žalostné houkání sůvy,
vzdechy lesa, kvílení potoka,
zaslzený zrak hvězd i rozechvěnou polárku,
vzpomínku na první lásku a na její žal,
a touhu po touze, která vždycky jen lhala mi.
Snad prohlédnu ze stříbra utkané tajemství stesku a ztrát,
jitřní zoufalství, vyvěrající z hluboka
a s příchodem slunce v mělčinách zanikající,
snad pochopím mystiku nadšení s podivně vzrušenou lící,
víru večerních modliteb u ohně na horách
při snivé hudbě, sykavém šeptu a jiskření oharků,
snad uvidím čarovný květ
lidského vnímání, dohadů, úsilí, snah,
20
spatřím ohnivou myšlenku, která vytváří svět,
která jitří mou krev, mou vášeň, zpružňuje sval,
chce boj, zázrak, přelom, skutečný skutek,
láká a žene mne blíže a vrhá mne v beztělou dál’,
napájí mízou i prahnutím,
podá číš’ smíchu a podá ti vzlyky
a s líbezným úsměvem nabídne vzácnou a zářící čepel dýky,
bys v hruď si ji vhroužil...
Tiché nebe podzimové noci, kovový štíte, okovaný hvězdami,
dokud se jitro nerozsvítí,
nechci dál’ jitíjíti,
zůstanu ležet mezi skalami
a, dychtící muž, budu tě trápit, na tě naléhat
a přece snad na tobě odpověď vynutím,
proč květ kvete proto, by zvad’,
a proč
nejvyšší rozkoš, jíž každý si nezasloužilnezasloužil,
je nevlídný osudu kolotoč,
tesklivě zvonicích vzpomínek moře,
vůněmi života opíjející hoře,
a hedvábný smutek...?
21