SMUTNÁ PÍSEŇ POSUNOVACÍ LOKOMOTIVY.
Těžký můj dech, těžší mé pohyby, nejtěžší ale můj osud!
A přece dosud,
pokud mi nevyzněl v prsou vzlykot a cit,
nemohu, nesmím odejít, dál musím žít’!
Nejsem už dávno to, co jsem byla:
ocelový kolos, důmyslu plod, účel práce,
kovová síla,
krátce:
zázrak lidských rukou.
A právě to vědomí – je moje bolest.
Slovo: mládí – bojím se hlasitě pronést,
poněvadž nejvíce bolí všechno, co bylo – a neninení.
Je mi palčivou mukou
a krutě mne trýzní i silné opojení,
z kterého piji vzpomínky na svoji slávu,
paměti dnů, v kterých jsem rostla. S jakým hřmotem
bylo na mně kuto! Beztvarý kov,
v bílém žáru měnili mne v hořící lávu,
brnění z rudých plátů
tepali na mně místo šatů,
v ďábelské hudbě seznamovali mne se životem:
hučí měchy, strašná kladiva tlukou,
žhnou osmahlé tváře dělníků, sopky kleteb a ukvapených slov,
„otrocká dřina!“ němě v hluku vyzní,
skřípají bílé zuby, rty pukají žízní,
potoky potu jich nenapojí,
„k dílu, čile k dílu!
23
cos nového se tu rodí,
všechnu svou schopnost a všechnu svou sílu
položte novému stvoření do vínku,
jste nového života lodivodi,
v dusotu kladiv, v žáru plamenů
ruce k dílu!“
Ach, nikdy na svoji dětskou a nejstarší vzpomínku
nezapomenu!
A pak,
když jsem hotova z dílny vyjela ven!
Jak jsem se leskla, jak krásně mi voněl ocelový lak,
jak si na mně zakládal inženýr, jak byl spokojen
a jak jsem se cítila dokonalá a silná!
Vím, tehdy se z radosti opila celičká dílna!
Tak začla má sláva. Jak mne hýčkali!
Den co den byla jsem pečlivě umývána,
každého rána
celou mne leštila laskavá ruka bílá.
Jak mne hýčkali!
Napájeli mne vonnými oleji.
Myslí, že žízním, aniž by vyčkali,
nápoje nádrž honem mi dolejí.
Z nejvzdálenějších pramenů vodu jsem pila,
proudy z Krkonoš, Šumavy, Podkarpatské Rusi
i z vodovodů velkoměst.
A co jenom uhlí jsem dostala! Takové kusy,
že jsem je ani už nechtěla nést.
Byla jsem šťastná. Jako kluk divě jsem hvízdala, – pukaly skály,
jako drak létla jsem, dýchala, supala, – dálkám oči se smály,
24
– víte, jak je to krásné lákati za sebou ve hvězdné noci lomozný vlak?, –
a pak,
bože můj, nesla jsem všechna tajemství pošt,
všechno, čím osud se hýbe, čimčím člověk umírá anebo žije,
života zlovolný bolehlav, života opojný mošt,
radosti, ztráty, zklamání, tragedie,
– byla jsem vlastně svět!
Ale doba mé slávy už nepřijde zpět.
Nejsem už kovový zázrak s vichřicí
o závod k slunci letící,
chlouba tratě tisíců kilometrů,
klukovský výsměch marnému odporu větru,
vzteku lijáků, bouří a hromobití, –
nejsem už – neživé je moje žití,
jsem jenom položivá
posunovací lokomotiva.
Co řídičů jenom jsem na sobě nesla,
jich rozmar a hloupost trpěla, aniž bych hlesla,
– až jednou, v poslední noc své živoucí slávy,
byla jsem řídičem mrštěna v rozjetý vlak.
Co bylo řevu a krve, šílenství, děsu a hrůzy,
zločinů, prznění citu, řádění lůzy,
letní noc proklela boha!
Nelze mi ani vzpomínat, nemohu o tom mluvit!
od toho neštěstí nejsem, jsem vřazena v brak,
můj účel byl zlomen, den po dni je z bolesti uvit.
Trochu mne zhojili a odtud, přeubohá,
špínou a sazemi pokrytá, vetchá a zanedbána,
nákladní vozy posunuji,
25
trpím, sesouvám se, po smrti volám a bídu svou žalostí prohlubuji,
palčivých vzpomínek bezedná schrána.
Milosrdenství noci a tmy,
ty jedině pomůžeš žalost v rouchu tvém skrývat mi,
když na lomoz nádražní, měkká se schvěješ!
Ale z vás, lidí,
každý mne uráží, každý mnou pohrdá, nádraží za mne se stydí.
I ty, bleďoučký chlapečku, hloupé děcko,
se mi směješ:
Jejej, matinko, koukej, to je legrační lokomotiva! – –
Jsem. Nejsem. Byla jsem. Byla jsem kdysi živa,
byla jsem svět!
Ale to všecko
teď už se nikdy nevrátí zpět!
Byla jsem nejprve jako ty, hmota jen nehotová,
neschopná činu, neschopná slova,
na život čekající.
Prací vzrostla jsem v zázrak. Tvůj děd
vzrušen a nadšen nade mnou stál,
hymnus na sílu lidského ducha chtěl opojen pět,
na pokrok vědy, jež po mně už nemůže dál.
Celý svět jásal! Ale slov o došlém vrcholi neměl přec pronést!
Není vrchole! Cíle a vítězství není,
všechno se řítí v před, své mety mění –
a v tom právě moje zlá bolest:
nemohla jsem se měnit, růst, závodit s dobou,
byla jsem dílo, dokončený čin!
Také ty, chlapečku, tvárná hmoto, hlíno hlinhlín,
budeš teprve životem modelován,
26
tvořen, taven, leptán, kován, –
– ale nechtěj být nikdy dokončen,
nechtěj být ničím, jen člověkem, miluj života spád,
vše co roste a co se mění jen,
let bez cíle, závody s dobou,
hlas vichřice, člověka, srdce a pravdivý pokrok lidský,
nikde se nezastav, leť, ku předu vždycky,
– a zemřeš-li pak třeba stoletý, zemřeš svěží a mlád!
Anebo – jedno z obou
možná, že staneš se váženým mužem,
– národ tě bude mít rád, –
a v nejlepších letech dokončíš přesně svůj životní plán,
osudem hýčkán a milován.
Ale víš –, – oni ti mladí
vždycky tak nějak bláznivě ku předu pádí,
stačit jim nelze, zůstaneš stát – –.
Budeš mít bílý vous a vlas,
znavené srdce a znavenou hlavu,
daleko za sebou úrodu života, prvních žní čas,
a budeš jen na tu svou natrpklou slávu
nesmělá vzpomínka neduživá,
brak, staré železo, vyřazená lokomotiva.
27