MĚSTO.
Moje divoké město, života hříště záhadné,
kolikrát jsem tě proklínal,
kolikrát prchal jsem z tebe znechucen v dál,
hledal modré nebe, neznásilněnou zem’,
trávník, na který saze zla nepadne,
kolikrát hledal jsem za tebe úsměv nevykořistěné půdy,
zeleň, dýšící z plných plic,
klid v nitru svém!
Kolikrát jsem se zapřisáh’, že nechci nic, nic, docela nic,
než, abych na tě moh’ zapomenout,
na kalné oči a tvého dýchání špinavý čmoud,
abych směl navždy a bez vzpomínek kráčet jen tudy,
vonným mírem, zpívajícím tichem a splynutím
s rytmickou záhadou věcí, z kterých jsem vzešel,
že nechci nic, než abych se nikdy nevrátil do ulic
k tobě zpět!
Věřil jsem, že se přinutím,
že přece zapomenu.
Ale už při tvém jménu,
když je kdo náhodou vyslovil,
na šíji stesk se mi věšel,
touhu po tobě začala v srdci krev vytepávat,
obraz tvůj s mysli mi nešel
a cit, tvými nápěvy, vánicí zvučících vzpomínek zavát,
ztrnul jak led.
Neboť ať kdekoliv život jsem pil
z nejčistších, bezmračných chvil’,
37
ať kdekoliv čerpal jsem krásu z heboučkých dlaní
přírody, kterou mám tak vroucně rád, jako dítě
svoji kojící matku,
vždy se mi záhy po tobě zastesklo, po horku bušících skrání,
neklidu srdce, po tvém ruchu, hluku a lomozu práce,
po bídy bohatství, po bídě bohatství, po bludišti citů a po nálad zmatku,
tak že jsem musel v mlčících večerech vyčísti širému nebi,
že hymnem míru a ticha mi docela nenahradí tě,
krátce:
město, je mi tě zapotřebí!
Vyjdu-li do ulic,
celou svou blouznivou vášní se vrháš mi vstříc; –
Pestrým vějířem přivaneš do tváře výpočet možností,
řekneš: „ Bratře„Bratře, člověče,
čas, který je proud, posléze odteče,
proudu se postav a poslání svému hleď učinit za dosti,
splň života jediný účel a cíl,
bys alespoň věděl, žes’ žil!
Tuž sílu svalů! Sláby jsou ruce?
Sval nejsilnější je srdce!
Rozevři oči, vír možností viz:
hle, to vše, to všechno mohl bys – – –!“
Vyjdu-li do ulic,
s celým svým úžasem hrůz se vrháš mi vstříc!
Nejtěžší tíhou mi zatížíš srdce, pokyneš rukou,
výhně srší, řvou motory, strašná kladiva tlukou,
turbiny hučí, chřestí jeřáby železáren,
v odvážném síťoví radiografických antén na hrotech zvědavých tykadel
38
chvěje se nervósní den,
noc blouzní v observatořích hvězdárny
i na dlažbě hlubokých ulic,
v zlacených ložích divadel
i v doupatech apačů člověka k ňadrům si tulíc.
A v lomozivém nádraží
den s nocí na sebe naráží
zvonící ocelí.
Po celou noc září výkladní okna banky a ochotné směnárny,
po celou noc vyhřáté, dálkou a zámořím vonící hotely
podarovávají znavené svými vlídnými dary,
pivnice volají spokojené na trošek bodrého, hloupého vtipu a smíchu
a pelyňkem hořké a parfumem prosáklé bary,
reklamní kancelář hříchu,
přesládlé salony, plné světla i přítmí, sametu, zrcadel,
číší, výparů, rafinovaných podvodů smyslů, říjících těl,
– pane, máš zlata dost, – máš plné ruce? –
slibují sta a sta rozkoší pro bídu planého srdce.
Město, bezedná výhni žízně, žádostí, sobectví,
nemocí semeniště a zásobárno všech klinik, příčino osudů,
bludiště citů, noční asyle básníků, lupičů, pobudů,
zmotané klubko socialismu, které sotva kdo rozplést ví,
kolikrát bylo jsi proklínáno!
Kolikrát sotva zrozené ráno,
plné hlučících dělníků, kteří do práce jdou
s velkými slovy o svobodě
a s uboze maličkou svobodou,
naplilo na tvář ti nenávist!
Kolika silným jsi s posměškem uťalo dlaň
39
za to, že nechtěli sloužit tvé zvůli a bezcitné, silácké módě,
kolika nejlepším mužům jsi nedalo jíst,
kolika vtisklo jsi do ruky smrtící zbraň,
a kolikrát zločin svůj rozmarný
odbylos’ chechtotem
a, s hrůzou se kající, sirou zem’
a nebe, jež, trnouc, se zříkalo viny, zastřelos’ dýmem továrny!
A – vidíš, město, třebas, že z mnoha tě viním,
jsi, možná, přece jen dobrodiním:
Věru
v chaosu bezčetných tragedií,
či v bláznovství ulic a v kejklech kinooperatérů,
vlajících praporů, kostýmů, parád,
muzik a kutálek, které rády jdou zahrát
těm, kteří zemřelizemřeli, jako těm, kteří vesele žijí,
řinčících Jazz-bandů, orchestrionů, jež zahlušit umí
svědomí těch, které hříchy své nejméně tlumí,
mumrajů korsa, jásavých girland všech promenád,
neurasthenie burs či táborů stran a reptání širokých mas,
– sotva kdo vyzná se přec,
jsi-li zázračný daimon anebo zločinec,
smí-li tě člověk proklínat či musí-li horce tě milovat.
K srdci ti nevidí nikdo z nás!
Záhadná záhadné sloučeniny
nepochopitelná molekulo,
na jejíž synthese bez počtu paží, srdcí, mozků už od světa stvoření kulo,
aby kraj původně pustý a prostý, přebytkem přebytků nehostinný,
v hnízdo hnízd změnilo nezištnou prací a pílí
a aby jiní
40
praotců dobráckou setbu,
dědů a otců květ nejlepší síly,
sklidili jako dobrodiní
– i kletbu.
Bůhví, nikdo ti do srdce nevidí!
Barevným vějířem přivěješ do tváře výpočet možností,
kterých se mysl už nezhostí.
Našeptneš v chvatu: mohl bys míti – mohl bys –, jdi –!,
odvážně vykroč, kořistí chop se, zmocni se daru!
Vybeř si, tady je obsah všech životů, smysl všech smrtí!
Tady, kde není jistoty, kde není absolutního tvaru,
kde pro nic není výměr,
kde všechno vře, letí a šílí,
nic není středem ni nejkratších chvílí,
vše se mění, vše podvádí, láskálaská, zabíjí, drtí,
tady máš nejbohatější výběr,
bazáru bazárů výkladní skříň!
Vezmi si, uchvať, zmocni se! Možností moře se před tebou vlní!
Čím požádáš více, tím dostaneš míň,
pohár tvůj nikdy se nenaplní!
Divoké město, vyjdu-li do ulic,
celou svou blouznivou vášní se vrháš mi vstříc.
Zapálíš smysly a do srdce položíš největší touhu a nejtěžší tíž,
klameš a vábíš jako žena, víš: srdce a cit
chtějí vždy žíznit a klamány být –
a proto člověka nenasytíš!
Pohled tvůj políbí, pohled tvůj raní.
Bolest je k rozkoši klíč.
Nejsmělejšího sevřeš v dlani,
41
člověk je loutka, život je míč.
Vezmeš mne, loutku, do horkých rukou,
zase jen: mohl bys – mohl – jdi –!, našeptneš,
spánky mi hučí a tepny mi tlukou,
spitého postavíš na okraj srázů dnů, k vymleté strži...
a než se tě optám, co vlastně míníš a co vlastně chceš,
kde tu je pravda a kde tu je lež,
letím – – a nikdo mne nezadrží...!
42