EX TEMPORE.

EX TEMPORE. (Paní Julii Hlavsové.)
Žij, hořkosti! Já k sobě přivinu Tě, jed retů Tvojich vssaju do kapky, z Tvé trpké číše napiju se chutě, Ty’s hnací síla mojí kocábky. Jest lidská duše pramen vodotrysku, jenž jenom jednou život prožije, jen jednou vzlétne, zatřpytí se v písku a v okamžiku zase dožije. Tak odehrá se tisíc drobných dramat a každý pramen svoji píseň lká, [88] svou vlastní duhu na slunci chce zlámat. Ta duha, to je Zápal člověka. Já celý svět jsem rád měl láskou ženy, na každou růži žárlil potají – a dnes, tak mlád, mám svoje pergameny a cáry z nich mi v duši padají. Mé drahé mládí... Nelituji mízy a ještě dost jí ztratím během let, však tahle byla jako křišťál ryzí a měla vůni jarních violet. Prameny zaschly. Slza nejde s tváře. Kdo chimérám už dávno výhost dal, kdo svojí krví plnil kalamáře, kdo struny snů svých dávno zpřetrhal, kdo stokrát zklamán, stokrát zase ožil, kdo líbal knutu z lásky k papíru, kdo s vlastní duší pouze cizoložil, kdo zvolna ztrácel víru ve víru, kdo s bídou, nouzí často býval „per tu“, kdo v ranách viděl pouhou zábavu – ten rozumí, ach, tomu jako žertu, když palice ho praští přes hlavu... Na Sylvestra 1903.
[89]