ROZCESTÍ.

ROZCESTÍ.
Krajina pustla, kterou jsme se brali, srpnové růže přestaly už kvésti, ohnivá koule zapadala v dáli, když octli jsme se spolu na rozcestí. Ze řeky lkala melodie bolná, lupeny olší páchly hořkou vůní, na větvích ptáci usínali zvolna, když znaven chůzí lehl jsem si u ní. Usnula hravě, přemožena mdlobou. Dobrou noc... temné zahučely splavy. Únava těžká zmocnila se obou, spali jsme spolu, hlava vedle hlavy. Magický přísvit vpil se v moji líci, přívalem jasu bezmála mne zalek; nad krajem plály miliony svící, to náhle měsíc vynořil se z dálek. Na vlhké zemi tiše jsem se vztýčil, horečným sněním měl jsem ústa zprahlá, sen zašlých tužeb v duši zase vzklíčil, neznámá síla k obzorům mne táhla. 5 Sen, proti němuž dlouho jsem se vzpouzel, nade mnou nabyl suggestivní moci, kontury výšek byly plny kouzel, měsíc se vznášel fosforečnou nocí. Rozpjal jsem ruce, cos mne táhlo výše, kde přísvit luny ozařoval horu, do bílých obrub vnořil jsem se tiše a horečně se vpíjel do fosforu. Vrcholek rostl, zabořil se v nebe, v ohromnou pláni celý obzor splynul, v těch bílých výškách viděl jsem sám sebe, fosforem dálek výše jsem se šinul, letěl jsem, letěl, vrcholky jsem přelít, měsíční desky dotkl jsem se dlaní, očima svýma hvězdám chtěl jsem čelit – – – – – – – – – – Milenka spala. Dopadl jsem na ni. Dvě velké slzy leskly se jí v řasách. „Ten měsíc“ – řekla – „příšerně tak svítí. Hrot ostré dýky ve snu po mně zasáh. Mně zdálo se, že chceš mne opustiti...“ To tenkráte jsme spali na rozcestí. Srpnové růže mřely v kraji chudém. Do bílých výšek zahrozil jsem pěstí, ji objal jsem a řekl: Dále půjdem. 6