DOKYPĚLY SAMOVARY.

DOKYPĚLY SAMOVARY.
Dokypěly samovary... Hlavou táhne tucha úzká.. Ještě jednou slepý stařec projíti chce pláně Ruska. V doutnajících spáleništích druh se k druhu zděšen tulí, kdesi v troskách hnije srdce, rozlomené žalem v půli. Trudno žíti. Stuchlým dýmem rozpuštěné vlasy vlají, nade Kremlem bílé Moskvy černé vrány krákorají. Místo rukou rudý pahýl, místo očí rudý dolík širou plání siré Rusi kráčí slepý melancholik. Ztratil víru v lidské dobro, pohřbil lásku, nemá cíle, o berlách se tiše vleče od mohyly ku mohyle. Dusno v kraji. Dusno v duši. Květy vadnou v dusnu trapném. Na dně mohyl hnijí těla, posypaná bílým vápnem. Ticho v kraji, ticho, ticho. Ani ptáček nezatiká. Na mohylách opuštěných slepý chodec tiše vzlyká. Rudé důlky vlhnou krví, rudý pahýl míří k hrudi, srdce by si vyrval z těla, ale mrtvých neprobudí. Kolik jich tam...? Těžko říci. Snáze však se zapomene. Jen když děti najdou pole znamenitě pohnojené... 21 Kolik jich tam...? Nezáleží, zda-li méně nebo více. Jen když děti ohřejí si ruce dřívím šibenice... Převalí se historie, všechno spraví cifra suchá, tři sta tisíc lidí, řeknou, vypustilo tenkrát ducha. Zemi mohyl smete vichr, potomkům se země zželí, osázejí prázdné místo cibulí a petrželí. Děti, děti... Všecko dětem... Slzy otců, mléko matek... Otcové šli s flórem k špalku, děti půjdou s hudbou z jatek. Sedí slepec na mohyle. Nevidí, jak jitro svítá... Rudý pahýl míří k hrudi, křečovitě sebou zmítá. Padá slepec, hryže hroudy, rety se mu v krvi pění, vyje bolem, že tak draho přišla cena vykoupení. Jako ve snu zní mu k uchu z dáli sykot samovarů, hrdlo smyčkou zadrhnuté vztekle chroptí: Sláva caru... Psáno v únoru 1906.
22