DOPIS ZE SANTA MARIA.
Vy ptáte se, zda se to zacelí,
zda spadlé mosty poznovu se sklenou..
Jste velmi dobrý, drahý příteli,
však odpusťte, už nejsem více ženou
a jako ženě psát mi nesluší...
Můj dobrý hochu, sotva máte zdání,
že také ta už přišla o duši,
již kdys tak měkce hladíval jste dlaní
a hřál se teplem jejích pohledů.
Dnes ani ruku snad byste mi netisk...
Jste v bludném kruhu, z nějž vás vyvedu
do zašlých koutů zastrčených smetisk,
v ta špinavá a pustá nádvoří,
kde v mrtvém stínu oleandrů tlících
květinka svadlá smutně živoří,
jež zbyla tam po starých nájemnících.
To, co jste při mně nejvíc miloval,
už dávno, hochu, v oněch koutech dřímá
a není síly, aby člověk lhal.
Jsem pouhá děvka, pravím vám to zpříma.
Však míval jste mne, míval, hochu, rád
a pro tu lásku ušetřte mne knutou,
vždyť jako bratru jdu vám povídat
tu skutečnost, tak ubohou a krutou –
a vleku-li vás v kout ten špinavý,
mám v duši jiskru naděje kdes vespod,
že nešlehnete knutou do hlavy,
že vůči bolu nebudete despot
43
a pochopíte pomejí těch jed,
jež všecek lesk mi vyštípaly v oku.
Co bylo, hochu? Nevrátí se zpět
těch bědných, shnilých, zašlých osm roků,
jež počaly dnem oním svatebním
a každým rokem – Kriste, kdo to změní? –
a každým rokem s úšklebkem svým zlým
mi přinášejí dvanáct utrpení.
Chci dítě, hochu. Tak to počalo.
Či nechci, nechci... Ale já jsem chtěla...
To bývá tak, když srdce splakalo
a kdesi dole jakás touha vřelá
se z čista jasna náhle objeví,
tak silná touha, že snad stačí k žití
a jediná je schopna úlevy.
Ach, tenkrát, hochu, tenkrát se to cítí,
ve třesku sklenic, z vášně rozbitých,
v zápachu kouře, likérů a vína,
kde všecky city opanoval břich,
kdy polibky jsou jako žíravina
a páchnou hnusem kluzkých anekdot,
kdy vlastní žena zprotiví si muže
a v noci dýchá jeho pivní pot,
tenkráte, hochu, vadnou první růže
a na dně srdce klíčí z kořenů
vášnivá touha, marnivá a sladká:
žít, zapomenout v sobě na ženu
a prožít rozkoš, jakou zná jen matka.
Já chtěla dítě, chtěla osm let
a po něm v křečích volala den ze dne,
té touze v pospas hodila jsem svět,
své celé ženství, uražené, bědné,
za duši duši, tělo za tělo
jsem prodávala pro své příští dítě –,
však ono nešlo, nepřicházelo – – –
44
A tenkrát ďábel hodil po mně sítě.
Než zavřete však oči odporem,
než tenhle dopis zdrtí vaše ruka,
snad dovolíte, rozhryzaným rtem
když aspoň v letu vylíčím vám mukamuka,
jež jako těžkou kouli z galejí
po celá léta za sebou jsem vlekla,
ohromnou koulí marných nadějí,
řeřavou, žhavou, těžkou kouli z pekla...
Vy neznáte ty dny a týhodne
a sotva znáte smrtelné to chvění,
jež prožívají ženy neplodné,
když nepřichází jejich oplodnění,
vy sotva znáte červený ten květ,
jenž každým rokem dvanáctkráte pučí,
jenž dvanáctkráte chodí zabíjet
a každý měsíc mučí, mučí, mučí,
květ výsměšný, jenž ženám neplodným
jde připomenout dvanáctkráte za rok,
že marně touží planým tělem svým,
že marný, marný poslední jich nárok...
Za osm roků na sto bolestí
a každý měsíc každá hlodavější...
Já slýchala, jak srdce šelestí
a muž si hvízdal variaci z Gejšy.
Můj příteli – a přišla hořkost chvil,
že muž mi řekl: Brzy budeš stará –
a zrovna tenkrát skřivan zazvonil
a všecko živé těšilo se z jara...
Ach, jaro, jaro... Cítím vše jak dnes...
Ty stromy v sadech, plné živné mízy,
za naší loukou voněl jarem les,
jen já těm touhám byla tolik cizí...
A v chvílích těch, kdy vše se líbalo
a v jarním slunci tály staré smutky,
45
kdy také špačka cosi lákalo,
by za svou milou vletěl do své budky,
jsem vzala v ruce Plodnost Zolovu
a jak bych v sobě zahřát chtěla zmiji,
já četla knihu, slovo ke slovu,
a zahřívala chorou fantasii.
Chtěla jsem dítě, tenkrát na jaře,
a výkřik touhy zdržela jsem stěží,
vzkřiknout jsem chtěla jaru do tváře,
že moje tělo doposud je svěží,
že nechci více, než ta samička,
jíž hlouček mláďat v budce tam se zrodil,
že, Kriste můj, jsem také rodička
a na tom jaře také chci mít podíl – –
V ten jarní večer, drahý příteli,
jsem jako spita plížila se k lůžku,
poklekla tiše k svojí posteli,
horečnou hlavu dala na podušku
a volala tam k tomu nahoře,
jenž, jak mi řekli, hříchy světa snímá,
by ráčil shlédnout k mojí pokoře
a dotk’ se prsty oplodňujícíma.
Když posléze jsem oči zavřela,
můj sen byl spíše jakous mdlobou sladkou...
A jitro na to už jsem věděla,
že nikdy více nestanu se matkou – –
Zlý posel přišel, kat ten cynický,
s tím zkrvaveným, měsíčním svým květem –,
a chechtal se, že jednou pro vždycky
už jako ženich půjde se mnou světem.
A hvízdal špaček v špici topolů
a v okna táhla šeříková vůně,
když chopila jsem nůžky se stolu
a bez výkřiku bodla jsem se v lůně.
A snad jsem tehdy měla oči v sloup
46
a snad se ani nepohnuly brvy,
když hroty nůžek zabodly se hloub
a zdravá tekla s jedovatou krví.
Můj příteli – a konec všední je.
Z nemoci vyšlo tělo moje choré.
Z toužící ženy dnes je bestie
a jsme-li sami, muž mi říká – tvore...
Tak nějak vše se roztřepilo v cár
a v našich sadech vzrostlo mnoho blínu...
Muž odvezl mne v dálku do Švýcar
a jeden v druhém hledáme teď vinu – –
Můj příteli – a u nás ve vile
je mladý, statný, zavalitý kočí;
má způsoby sic trochu nemilé
a také krví podlité má oči,
však praví se, že mnoho dětí měl
a jeho mužství že je příliš silné...
Ach, ovšem... ovšem... Je přec rozdíl těl...
Švýcarský silák dobře k tělu přilne...
Che... Cho... Che... Švýcar... Silná ramena...
Je v naší vile kolna jedna šerá...
A tam jsme... padli... včera... do sena...
Taková chvilka... kdy to bylo?... včera...
Che... Cho... Che... Silák... Kolna... Trhlina...
A v koutech kolny... pavouk... přede sítě...
A on se... Švýcar... bohem zaklíná,
že ještě... ještě... možno míti dítě – –
Ježíši... Kriste... Není to jen sen?...
Prý dosud... kočí... nezmýlil se v ničem...
Dnes hulákal však... v noci... nachmelen...
a proč tak práskal před mým oknem bičem?
Nevíte...? ... Divno... Nevím ani já...
A přijeďte... do Santa Maria...
V St. Maria, Švýcary, 1905.
47