NÁLADA BABSKÁ.
Takové jsou v chudém kraji
malé děti z chudých rodin,
že jen zřídka rozpoznají,
kolik na věži je hodin.
Člověk stárne. Ale děti:
pokřik, výskot, radost, pračka.
Člověk stárne. Děti letí
na náves si zahrát špačka.
A když ze hry vracejí se
(mělyť doma dávno býti),
zřít je v každém jejich ryse:
Ach, mne čeká doma bití...
Nejsou jisty. Po očku si
prohlížejí cestou chodce.
Kolik hodin? Říc’ jim musí.
Ptají se tak plaše, krotce.
42
Alejemi, pod Potštýnem,
běží děcko v jednom kluse.
Tvář mu hoří jako vínem,
jeden prstík mělo v puse.
Děvčátko to. „Co chceš, malá?“
Uhodnutí byl jsem blízek.
Beze slova ukázala
na vestu a na řetízek.
„Kolik hodin? Šest a půla.
Je půl sedmé. Bězíš domů?“
Odplynula, odvanula – –
Ztratila se v stínu stromů.
Jako pole jarních máků
sukýnka se kmitla pestrá –
Já stál v lipách, údiv v zraku,
starý rok co ze Sylvestra.
Prstík, jímž se dotkla vesty,
strašil mne jak noční světlo –
Setmělo se. – Stromy – cesty –
nějak se mi všecko pletlo...
Cesta v pravo, cesta v levo.
Malý prstík v dětské pěsti
zveličil se jako dřevo
sloupu kdesi na rozcestí.
43
Slabikuji nápis v šeru.
Písmen roj se ohněm vzedme.
Břízy šumí v podvečeru:
Umřeš jednou o půl sedmé – –
Tma je v hlavě, tma je v lese.
Děvčátko už dávno spinká.
Prstík se mu ke rtům nese
ve snách jako cukrovinka.
44