NAD MIZEJÍCÍ VLNOU
Slabý vítr čeřil vodu.
Příboj vln břeh měkce myl.
A v tom jejich věčném chodu
já jsem se tak zamyslil.
Nevěřil jsem, že snad mohou
vlny v břehu končiti.
Cítil jsem tak často mnohou
v duši mou se přelíti.
A tak náhle zdálo se mně,
že ty vlny dále jdou,
až se jimi celá země
rozchvěje jak předtuchou...
A mně připadal břeh celý
nekonečnou branou v tmu,
kam jdou, aby rozechvěly
vlny z hlubin v hlubinu...
A já viděl: Vše se chvělo,
všechno opouštělo klid,
jakby jak ty vlny chtělo
jiné tvary naplnit.
Modro nebe na hladině,
oblak, který po něm šel,
a v tom rozechvělém klíně
já sám nejvíc jsem se chvěl...
29