KOŘIST

Josef Müldner

KOŘIST
To nevím proč, když za posledních dnů se péra svého znovu uchopím, že orla mávat vidím ve svém snu rozepiatým, širým perutím. Tou visí zjitřenou jsem chvěl se ještě dnes a jako zraněný mi zobcem bolel zrak: že s výše oblačné se orel ke mně snes a s číms’ jak kořistí se ztratil do oblak. Já nešťastného vzpomněl dítěte, jež od prahu pták dravý unese, pro které květ ze země nekvete, a do dálky jež slabé ruce pne... O dítěte těch rukou dnes jsem snil, jak rozpiaty by před mnou ležely, když s výše už je dravec propustil, jejž v lítosti své otec postřelí – – – – A v tvůrčí chvíli často zdá se mi, že nad hlavou mi orel zamává, že z mého těla srdce vyrve mi, po čem mi zbude rána krvavá. Pak nechci víc už v cizích spárech zřít to nejdražší, oč jsem se tolik chvěl. To chtěl bych strhnout zbraň a dravce zastřelit, jenž s kořistí mi novou uletěl... 43