VÝČITKY
– – – – – – – – – – –
To včera psal jsem. Ale těžko je mi
bez poznámky své verše svěřiti.
Krise se vrací, když zas verši těmi
po dlouhé době chci dnes projíti.
Ta bolest moje: nevěřit v svá slova.
Co včera řek’ jsem, hrdě vyznával,
dnes líto mi a vše se vrací znova.
Jen ten je jiný, kdo ty řádky psal.
Byl by to život? Takhle vždy se smáti?
Ne, to je konec. Ale život ne.
V splav nejprudších dnů duši svoji štváti?
A kde je klid? A touhy vysněné?
Protestů síla štvala kdys’ mne v lidi,
v chaos jich vášní vmísit svoji snad.
Však vše teď mrtvo... Dva kde nenávidínenávidí,
jdu s láskou svou, bych mezi ně ji klad’.
Šla léta kolem mne jak anděl smrti těžce,
vše hynout viděla jak vysílený klas.
Však útěchy slov nikdo slyšet nechce
a nevíme, kdo bídnější je z nás...
Nad zahradou mou času bouř se žene
a větry všechny květy ubíjí.
A ruce hledáním jsou příliš rozechvěné...
Ó, komu věnec z růží uviji?
50
Já rozkoš měl jsem z největšího děsu
a při rozkoši cítil jenom děs.
Výčitky mládí životem svým nesu,
bych objetím svým přemožený kles’.
Na poselství já čekám s dálných břehů,
na poselství, jež však se nevrací.
Že nikdo v život nesved’ moji něhuněhu,
teď v ostny proti mně se sama obrací.
Žít, žít chci dnes byť vědomému klamu.
S mořského břehu v krásu věčna zřít.
Snad budu zlomen anebo snad zlámu.
Chci srdce na svém srdci ucítit.
Noc celou hvězda v okno hleděla mi;
dnes v moři světel mizí nezměrném.
Toť všední konec zajímavé drámy.
Jen ocelová mračna plují v něm.
A plují věčně, někam do daleka,
když z jasu reka vstaly mlhy, tma.
A divákovo oko scénou těká,
jak zachytit by chtěl je rukama...
Své srdce hodil jsem a čekám, kdo je zvednezvedne,
a skrývám se, by přístup snazší byl.
V noc pohlížím a v noc též hledím ve dne.
Marností otázek se ret můj zatížil.
V své bolesti chtěl těšiti bych jiné,
však ústa má se více nepohnou...
51
A divák čeká... Všechno v mlhu splyne,
poslední světla scény s noční tmou...
II.
A netřeba mi odpouštěti více.
Za tolik ran já trpím jediný.
Noc přichází mi jako žalobnice,
když pustil den mne ze své mučírny.
Noc vyčítá mi známými pak hlasy,
z nichž ke mně dříve láska mluvila.
Se srdcem mým pak dlouho pohrává si
a odchází vždy nesmířená, zlá.
A v samotu jdu, jež mne vysiluje
před bázní, kterou působí mi hluk.
A v přívalu slov cizích, jež dav opakuje,
vlastního slova slyšeti chci zvuk.
Však neslyším... A v krásné časy dávné,
v pohádek dětských nemizící vzdech
jak k hradu ruinám se moje cesta táhne
s vískami, bání na svých obzorech...
A zdá se mimi, jak s nedostupné skály
bych hleděl dolů probuzený, mdlý,
na život dnešku usedavý, malý,
z něhož radosti činů dávno uprchly...
A meč, jejž dříve člověk po svém boku nosil,
by všechny jeho křivdy v místě smyl,
52
teď měl by snad, když marně dlouho prosil,
by sám jej proti sobě obrátil.
A scéna je už v mlhu zahalena.
Mrak veliký jí na cestu se dá.
Jen kdesi v kout se krčí v pláči žena
a vítr jejím vlasem pohrává.
Mrak odejde a výčitky tu zbudou.
Ty na nový však život nestačí.
Zří divák půdu zdupanou a chudou,
z níž vyroste snad jenom bodláčí.
Obrovská křídla slunce zahalují.
Však do výše se nikdy nepohnou.
Mlhy se zvedly, kamsi v dálku plují
a světla scény splynou s noční tmou.
III.
Dnes vyšel jsem zas ven. A slunce hřálo
zábleskem svůdným prvních jarních dní.
Jen moje srdce opět vzpomínalo
na loňské lásky smutné loučení.
Zřeli jsme mládí, jež se štěstím smálo,
děti se pro květ k zemi shýbati.
Polibky žhavé slunce vysílalo,
my nemohli se však už líbati.
Rty zcizily se, rty se rozcházely.
Nebylo lásky v našich srdcích víc.
53
My marně slov pro sebe najít chtěli...
Ne; neměli jsme si už víc co říc’!
A prošli jsme zas lásky historií.
Z jarního vzduchu bylo nám tak mdlo.
My nevěděli, kde jsme ztratili ji,
jen místo vzniku, to nám zůstalo.
My tušili, jak ztrácejí se slova,
jež vyslovena láskou byla již.
Pootevřené rty hledaly marně znova...
Nebylo lásky. Nepozvedly tíž.
Už neodpovídali jsme si na úsměvy,
jen vraceli se k sobě s bolestí.
Z tragických pós se při tom mnoho sleví.
Roh první ulice nám nabíd’ rozcestí...
Už nehledali jsme, co spojiti nás mělo.
Cest tolik volných lákalo nás v svět.
Jak, bože, se to lehce rozcházelo!
Z nás loučily se ruce naposled!
Kde nemohly si rety víc co říci,
kde zchladlá srdce ztratila svůj vznět,
tam stiskly se dvě ruce si odpouštějící –
z nás loučily se ruce naposled!
A zahleděli jsme si v oči chvíli,
bez otáčení cestou svojí šli.
Jen výčitkami jsme se prozradili –
jak málo jsme to v sobě ztratili! – –
54
Dnes vyšel jsem zas ven. A slunce pálípálí,
mým srdcem jak by chtělo pohnouti.
Oh, den ten marné lásky jistě uvítaly
a plna přísah parků zákoutí...
Pod hustým vlasem oči hledí žhavé. –
Zasloužila by lásky tahle věc! –
Však odbylo vše gesto odmítavé.
Jdu rozloučený se vším, cizinec.
Jdu, cizinec, jenž přivítání nechce
ode dne, lidí, jen se smíchem svým.
Však za městem mne uzříš naklánět se
ke keřům plotů, vůní omamným...
Tak uzříš mne vždy v touze navečerní
obklopeného květy mladě snít.
Noc odejme jim barvy svojí černíčerní,
jen vůni ne, jíž chci se otrávit.
IV.
Unaven klidem, strach mám z každé změny.
Nezapomínám nikdy, vždycky zapomněn.
Neštěstím jiných k zemi porážený
a vlastním štěstím nikdy nezdvižen,
tak dnem jdu v noc. Však sny mé zleká
ta vůně, kterou večer dýchal jsem.
Jak zemřelý duch v rubáši svém těká
mi zoufale setmělým pokojem.
55
A k všemu tomutomu, co mne usvědčuje
a obviňuje těžce ze zrady,
mně otevřeným oknem v pokoj vpluje
zamilovaná vůně zahrady.
Však její stesk mi nelze necítiti.
Obchází mlčky všechny moje sny.
Já věřím jí... A chci se usmrtiti,
v náručí její smysly vnořený...
To vůně květu je, jejž jako dítě
pro radost svou jsi s keře otrhal.
Pro kouzelný květ jež už netěší tě,
za kterým jsi se do běhu pak dal...
To vůně květu je, již jedna chvíle vpila,
kdy vroucně stisk’ jsi první milenku,
jejž tvoje láska potom oloupila
pro radost žhavých očí, rukou hru...
To vůně květu je, jíž jarní větry dují,
jež rožžhavené čelo chladila,
to vůně květu je, kterým se obklopuji,
když první žena k smrti zradila...
Květ pohádkových barev neutrhly ruce...
Květ dostačitelné však krásy před mnou ční.
Já vidím květ a v nekončící muce
svou ruku chtěl bych vnořit do trní...
Průkopník podzimu, že květ jsem otrhával,
lituji vůní marně rozlitých.
56
Já zázrak barev, prázdný kalich dával,
však ne tu vůni, která byla v nich...
A k všemu tomutomu, co mne usvědčuje,
prach na mé slabé dílo nanáší,
mně otevřeným oknem vůně vpluje
jak zemřelý duch ve svém rubáši.
V.
Však k ránu mizí vůně přízrak bledý.
Nevím, kam jde za mrtvým květem svým.
A smutek sochaře mi zbývá naposledy,
jímž ze svých snů se do dne navracím.
Ty, jenž zříš moje sny ve světle denním
s očima dokořán, kde zrak jsem zavřen měl,
sousoší z mramoru, jež ve své ruce měním,
zřít můžeš všechno to, co sám jsem neviděl.
Cos’ čekal jsem v svém mládí od osudu.
Tak měkký úděl, jejž jsem v duši snil.
Kde jiný dostal pluh a vlídnou k němu hrudu,
mým slabým rukám kdosi skály navalil...
Kde jiný vidět moh’, co jeho lán mu vydal,
vysokou úrodu zřel v ranním vzduchu zrát,
já celý život svoje lomy hlídal
a v noci jen moh’ dlátem pracovat...
57
A nevím ani, kde mám svoji dílnu,
les tajemný svých nejkrásnějších děl.
To vím, že k sochám prací přilnu,
bych nikdy potom víc jich v žití neviděl...
A umdlévám pak noci výčitkami,
výčitkou vůně, která odchází.
Vše vyčítá, co bylo mezi námi,
až tělem mým chlad jitra zamrazí...
VI.
Jak život smutný, smutná láska byla.
Však nejsmutnější záští bouřící.
Odpouštím ruce, která poranilaporanila,
neb za vším vidím srdce trpící.
V trpící srdce chtěl bych lék svůj vlíti,
však objevit jej nelze rukám mým.
I kdybych moh’ svou bolest utišiti –
vím: cizí bolest nikdy nezhojím.
Jak ten, jenž nechce, jdu kol těch, již chtěli,
a v každém vzletu vidím příští pád.
Na bolest mou kde všichni zapomněli,
mně na cizí teď zbývá vzpomínat.
A nejkrásnější moje sny že ráno
mi odešly bez v návrat naděje –
a co dá noc, že dnem je ztroskotáno –
vím, proto snad že den tak bídný je...
58
Ubohý den, který mne bezesného
nad ložem vidí ještě z noci snít.
Pláč lidských očí hledí na mne z něho,
a nemožno mi k nim se přiblížit.
A polámané květy vidím všade
a opuštěné dávno vůní svou.
Tak s lítostí já bloudím po zahradě...
Oh, největší mi den je výčitkou.
Nenašel jas jsem, procházeje tmami.
Nenašel léku sám jsa poraněn.
Bych uprchnouti moh’ před výčitkami,
já opustiti chtěl bych noc i den...
Jdu neznámý zástupy neznámými.
Jdu nevidoucí slepců zástupem.
Rád sblížil bych se, rád bych kráčel s nimi,
však neprohlédnou oči žádným dnem.
Tmu našel jsem jen, procházeje tmami.
Jed smrtící, sám těžce poraněn.
A ruka slepců, ret, zrak zhaslý vyčítá mi...
Největší mojí výčitkou je den!
VII.
A na večer zas bloudím nad vůněmi.
Tak bázlivě mne uvidíš k nim jít,
tak bázlivě se nakláněti k zemi,
kdy chci jen jednu vůni ucítit.
59
A k vůni té z každodenního hluku
zrak zavřený jak v poutech přivleku.
Já po ničem už nevztahuji ruku,
jak prýštila by bolest z doteku.
Neb časem, prostorem výčitky nespoutané
mnou utišení chtějí dojíti.
A nevím dnes, co z minulosti vstane,
by mohlo mne již zítra mučiti.
Neb všechno to, co ke mně přijít mělo,
i to, co s tíhou svojí ke mně šlo,
svým blížením již zachmuřilo čelo...
Však nejvíc to, co v dálce zůstalo.
To vše, co mělo akcent zachmuřený,
při vyslovení akcent výčitek.
Mne učinila bídným krása ženy,
jíž nikdy jsem se ani nedotek’!
Já nemoh’ nechtít vidětividěti, co bylo,
vždy lomit moh’ však rukou spoutanou;
co v mojích očích světlem zahýřilo
a končilo pak vždy jen pustou tmou...
Mne učinilo bídným srdce lidské.
Z radostí jeho bylo mi vždy mdlo.
Nedosažení krásy chimaerické
mně utrpení rysy vyrylo.
Jdu, neznámý, a odkládám svou masku,
unaven tíží vyčítavých hran.
60
Do vyhnanství svou odsuzuji lásku
přeludem dobra v život vylákán.
Květ nezřený, jenž do noci mi voní,
jednou se vztýčí, vím, u hlavy mé.
Mrak výčitek jak dusot černých koní
to nade mnou se opět požene.
Dusivé mraky na těch černých koních
se vzepnou divoce... Kdos’ lomí rukama.
To však jak výčitka já hledět budu do nich,
jak v hrůzu hrůza, jako do tmy tma!
VIII.
Pod nízkou zdí, mimo niž chodím denně,
mne dnešní noci zadrh’ hrdlo děs.
To proto, víc než jindy unaveně
že k městu jsem se plížil s polí dnes.
Zvuk žádný k sluchu šerem nedolét’ mi
a nejníže kde větve zacláněly mez,
tu krokem neslyšným se po zdi vplížil ze tmy
nad hlavou mojí číhající pes.
Stín vlhkého a drobivého zdiva
poslední úsměv s mojí tváře smyl.
Jak by v ta místa nevlídná a mstivá
můj celý život rázem vyústil.
Tisíce světel kmitalo se v dáli
zrazujíc město, zahalené tmou.
61
A všechny zvony jeho vzpomínaly
si teskně, zvolna na samotu mou.
A srdce mé se rozhoupalo s nimi.
V hlaholu zvonů v dávno vzpomínám
a zdá se mi, že za všemi sny svými
v pohřebním průvodu to kráčím sám.
IX.
Jak toho, jenž měsícem rozstůně se,
s úsměvem v noci bloudí po srázech,
mne moje touha na břeh moře nese,
na samoty mojí měkký břeh.
Mne výčitkami unavila země.
Zřím měkkost moří, horstev v obzoru.
Jak výčitky ty nebyly by ve mně,
já před sebou sám do samoty jdu.
Však zdá se mi, že moře ve své kráse
cos’ vyčítá mi svojí velkostí.
Že každá skála z dálky vysmívá se
mé lidské bídě. Lidské slabosti.
Jak ten, jenž v snu jde nad propastí tmami
a život ztrácí, opuštěn byv snem,
za klidem duše jdu, štván výčitkamivýčitkami,
a v sráz se řítím s hrůzy výkřikem...
62
OD TÉHOŽ AUTORA:
1901 „NÁVRATY“. Kniha básní. Rozebráno.
1902 „ČERVENEC“. Leták liter. Rozebráno.
1903 „STROSKOTÁNÍ“. Náklad. Srdce. Rozebráno. (Luxusní vydání na papíře japonském rozebráno).rozebráno.)
1907 „JOŽA ÚPRKA“. Umělecká essay. Nákladem Spolku přátel vědy a liter. v Plzni. Mimo prodej. Rozebráno.
1910 „ORGANISAČNÍ SÍLA ÚZEMÍ VE VÝVOJI STÁTŮ“. (Článek programový.) Mimo prodej.
E: jf; 2006
[63]