Odplutí.

Josef Müldner

Odplutí.
Dva slabé vesel údery z tmy daleké: náš přívozník se blíží, duše má. Tak sladko je zde čekat na břehu, kam zavedla nás ruka neznámá. Jen stiš se; neboť, hle, stop našich nenajdou! Nám vůně vyjdou vstříc rozkvetlých jabloní, až předháněni touhou poplujem’, a vítr v plachty opře se, loď naši nakloní. Já pochodně svých triumfů pak uhasím před mrtvým Tajemstvím, jež nikdo nepochoval, jež za kýms’ jde v snech nocí nad námi, kam mnohý z Bratří plul, však nikdo nedoploval. A obejmem’ se vroucně v chvíli té, až převozník zrosená vesla položí, až plachet bílou náruč Dálkám otevře a nikdy více již ji nesloží. 32