Ostrov můj...

Josef Müldner

Ostrov můj...
Ty se teď navracíš, Ženo? Neznámé neseš mi štěstí, jež jsi uloupila květům, noříc se v mlhy jich vůní! Ze skrytých vracíš se prostor do zemí malého Slunce? Lůno Tvé radostí chvěje se, rozzpívat zmlklý můj ostrov! Ostrov můj uprostřed vzdálených moří!..moří!... Dlouho jsem na Tebe čekal... Já čekal, bloudě vteřinami věků, jež jako zřícené křišťály, když chtěly stát se výkřikem zoufalých vodopádů, unaveny bázní přeletujícího oplodnění květin, mým temnem prorážely. Vteřiny šílenstvím Duše triumfující! Strážce všech Hlubin, jsem čekal. Ostrov můj nořil se, zdvihal. V úzkost mou řekly mi vlny: Poslední jsme, které ustupujeme. Mrtvá mi Zem řekla: Zrcadlo Spánku chci větší. Plakal jsem. Ostrov můj šeptal o čisté radosti modra a o šťastných snech, v nichž směje se tisíce nejbližších hvězd, V obzor neochotný marně tloukli mí rackové bílí... Života Ostrov mi zapadl... Zapad a nevstane, Ženo! 35