Z LESA SE PÍSEŇ OZVALA...

Josef Müldner

Z LESA SE PÍSEŇ OZVALA...
Encyán voněl. Pod nohou se bořil měkký mech. Kdos nesl píseň dálavou: „mne bloudit, bloudit nech“.nech.“ A jakby echa vydala zapadlý dávno vzdech: „Tralala, trala, tralala, mne bloudit, bloudit nech. Má cesta nezná bolesti, jíž obetká tě klid. S hor v moře mohu zanésti, co chce mne poranit. Nade mnou nízká mračna jdou, a slunce zasvítí. Dnes les mi šumí nad hlavou: věčně se loučiti! Jdu po horách, po moři jdu. Týž věčna šum a svitsvit. Vše vyzvat mohu k odchodu a všechno opustit! 24 A jdu. Mne čeká všade žeň. Mé písně stopuj spěch. Vzpomínej nebo zapomeň. – Mne bloudit, bloudit nech. Jdu v slunce, v bouře zadutí. Dnů, nocí proudem všech. Ty nevíš: ruku tisknu ti. Mne bloudit, bloudit nech. S hor pramen šumí v údolí, – já z proudu jeho pil. Mne cesta moje nebolí, ni daleký můj cíl.“ Z lesa se píseň ozvala, vášnivé touhy vzdech. „Tralala, trala, tralala, mne bloudit, bloudit nech“.nech.“ 25