KLETBA KRAJINY.

Josef Müldner

KLETBA KRAJINY.
My zmlkli jsme. Ta celá krajina nám připadala zachmuřená, snící. A jako ten, jenž svoji bolest zná, jsme nevěděli, co dál máme říci. Jak do dnes by tu stopy zůstaly ve hlíně krve vytrysklé a žhavé. K nízkému nebi houfně vzlétaly nad pustá pole vrány krákoravé. A pustil jsem tvou ruku ze své rád. Nemáme síly, bychom dále lhali. Proč v tato místa jde jen dokonat, co v létě kdys’ jsme svojí láskou zvali!? Nad chudým květem, jenž tu nevyrost, ve zraku našem dosti slzí zbude. Pro tragedii vždy zde místa bylo dost, pro tragedie zde i dále dost ho bude... A ruku zřel jsem, jež se s hlínou rve; s krvavou hlínou, bodláčím a klestím... – Zoraná pole, cesty pečlivé, – ten kraj však příliš připadal mi scestím... 56