KOŘIST VĚTRŮ.

Josef Müldner

KOŘIST VĚTRUVĚTRŮ.
Podzimních větrů duši zaleh’ kvil. Dotěrným chladem zvlhly naše líce. Tys’ zradila. Já zradil. Kdo však zradil více? – Ty slzy jenom vítr vynutil! A to je konec!? Stichlas’. I já stich. Bázlivý pohled strnul v listí mědi. Už do dálky se se mnou nezahledí dvé tmavých očí, jejich pláč i smích. Ty stromy ponuře tak dnes se k nebi pnou! Nečněly tak nikdy nad svazkem dvou duší... To jistě dnes ty stromy asi tuší, že mlčky, bez slzí se tu dva rozejdou. Z nás každý věděl, po tom objetí, v němž naposled se naše těla chvěla, že pro sebe ta na vždy odumřela, jim láskou vstříc se nelze zachvěti. Sklál puklý kaštan ostrých větrů kvil, znamení smrti napsal v naše líce. Ta tesknota! Ze zrady? Ne: kdo zradil více. – Ty slzy jenom vítr z oka vynutil! 57