Vždy pevným v právu buď!

Bohumil Adámek Jakub Arbes Fr.XX de. P.XX Blažka Svatopluk Čech Irma Geisslová František Herites Adolf Heyduk Václav Hladík František S. Holeček Emanuel J.XX Hrubý Růžena Jesenská Alois Jirásek Antonín Klášterský Josef Václav Klečák Jaroslav Klofáč Antonín Klose Karel Leger Josef Merhaut Vilém Mrštík Augustin Eugen Mužík Karel Pippich František Serafínský Procházka Josef Puchmayer Ladislav Quis Karel Václav Rais Jan Rokyta Václav Říha Alois Simonides Josef Václav Sládek Karolína Světlá František Xaver Svoboda Růžena Svobodová Václav Šafr Matěj Anastazia Šimáček Josef Šír J.XX K.XX Šlechta Alfons Bohumil Šťastný Václav Štech Josef Ladislav Turnovský Božena Viková-Kunětická Václav Vlček Jan Vorel Jaroslav Vrchlický

Vždy pevným v právu buď!
Vždy pevným v právu buď jak živá skála, jež, nechť ji krunýř nekryje ni plát a bouře buší v ni a slunce pálá, vždy věrna půdě své zůstává stát. Vždy jako skála buď: když hrom ji tříští a blesku mečem hrdý prs je zryt, jen pramen křišťálný jí z ran se prýští a zemi zmlazuje a jaří lid. – Adolf Heyduk.
– – – Šla jsem sadem v malém městě českém, kolem němé říčky, navinuté jedním břehem kolem vysokých skal a druhým kolem nízkých trávníků, na nichž rozkvétaly petrklíče. Pobřežní olše klidně se odrážely v zelené vodě, bílé kachny pluly tichounce v tomto smaragdovém sametu. Rozpuklá poupata jako zelení motýli usadila se po větvích. Nové síly tryskaly ze země a ona div nejásala jich přebytkem, jich bohatstvím a přepychem. Po cestě za parkem ve stínech stráně kráčela mladá, krásná žena. Za ní jel měkce kočárek, tažený párem krásných koní. Šla napjatě a bystře. Byla to žena průmyslníka, který po špatném životě umíral v Meraně. Vedle ní šel člověk bledý, chudý, otrhaný, s poraněnou nohou, kterou vlekl, a mluvil cosi. Patřil jejich závodu. Led mu rozbil nohu. Ležel dlouho v nemocnici. Teď se vrátil. Paní se neohlédla. Za nimi šel stařec, dělník v zástěře. – Nesl v uzlíku bochník chleba. A dáma nesla z vysoka svou bledou, línou, nemyslivou hlavu s těma ospalýma očima jako ořech s prohnilým jádrem. Stařec mu chtěl říci: „Nechoď za tou paní, ona ti nic nedá, ona je bohata, její muž má pole, lány, dům, přijď ke mně, já ze své práce se s tebou rozdělím, od nich, bohatých nesmíme nic čekat!“ Tři sta kroků nechala ho za sebou jít dáma, aniž by se byla obrátila. Z její duše visely cáry jako z jeho kabátu. Marně za ní běžel; vrátil se.
5 Stařec překrojil chléb a podal mu ho. „Tu máš. A je o nic nepros. Oni splní povinnost. Musí splnit! Ale ne almužnou!“ Hleděla jsem na tento výjev. Nebylo mi jich líto. Ne. Jim bylo lépe než jí. Ale jí mne bylo líto, té odrané duše s cáry, toho prázdného života, té hluše citu, té bídy a chudoby v srdci, v níž nekypí nové jaro sil, té schátralé duše mi bylo líto.
Růžena Svobodová.
– – –