Ku předu!
Šlechtic půdu, obchod má žid,
na lid náš jen málo zbývá:
tu a tam jen pouhý pažit,
kde si aspoň z duše zpívá.
O svých předcích minulostí,
v nichž se stále slavným cítí –
zda to však jen stačí dosti
pro naše dnes živobytí?!
Bez hmoty i právo hyne!
My však sílu lidu máme,
jenž nemaje vůle linéjiné
okovů hlad přece zláme.
To buď kořen v našem boji,
z jehož stvolu květy vzpučí
a z nich plod: tož v pravém zdroji
právo stisknem do náručí!
Ant. Klose.
– – –
První květen platí manifestaci pro všeobecné, přímé i rovné právo hlasovací a osmihodinovou dobu pracovní. Aspoň u sociální demokracie. Není k tomu zapotřebí příliš kritického ostrovtipu, aby se poznalo, že tato manifestace jest pouhou formou, stejně nahodilou, jako zbytečnou. Dnes platí všeobecnému právu hlasovacímu, zítra něčemu jinému a pozítří opět něčemu jinému. Nahodilost bije tu zrovnu do očí. Nesmí býti pouhou platonickou demonstrací, idylickým odpočinkem u strojů ale musí platiti celé sociální otázce, souboru všech požadavků, jež shrnujeme pod jméno socialismus. První květen může míti jen tehdy oprávněnost, když dělnictvo z vlastní iniciativy odpočívá – na datum odpočinku pranic nezáleží – uvědomuje si svou moc, ukazuje zaměstnavatelstvu svoje disciplinované řady. Takový smysl chce míti slavnost prvního května národně sociální organisace dělnické.
Jan Vorel.
* *
*
Vlastní mladí jest studánkou, k níž po celý život rádi se vracíváme, abychom se v úpalu dní občerstvili.
V trampotách a zklamáních, v žalech a zápasech, smutku života milá vzpomínka z mladí dovede utěšiti, posíliti a černý názor životní projasniti.
Staří lidé v myšlénkách svých rádi přeskakují léta práce a lopoty a vzpomínkami vracívají se až tam zpátky, kde svět nejpěkněji se smál, kde slunce nejlíbezněji svítilo. Krásné mládí, vzpomínkami bohaté, může tedy býti velkou posilou v těžkých, chmurných letech budoucího až do pozdního stáří.
Ó, dejte dětem pěkné mládí a dáte jim neocenitelný dar pro celý život!
My, kdož vyrostli jsme na venkově, třeba v skromných domovech, ale v teplu rodinného života, v boží přírodě za zimy, jara i léta vždy plné půvabů, radostí dětských, zajisté že často zamýšlíme se nad dětmi dělnickými. Od nejútlejšího mládí vidí dítě jen tu tíží života, jenom zápasy jeho o chléb, jen ten hon za živobytím. Omezeno jest na malou světnici, na kousek ulice s drobtem oblohy – a příroda? Ta krásná, volná, širá, s bání nebeskou vysokou, dalekou, se sluncem a hvězdami? Příroda plná květů, písní a pohádek?
Jakých radostí toto dítě užívá? Jaké vzpomínky budou těmto ubohým dětem svítiti do těžkých dní života budoucího? Bude i jejich mládí studánkou, jež poskytne jim občerstvení v té dlouhé řadě parných dní příštích?
Karel V. Rais
* *
*
Hezká věc a imponuje: soustředit v mozku hodně vědomostí. Známe takové lidi. Jejich rozhled je široký, jejich vědomosti rozsáhlé.
Ale jednoho nedostává se jim naprosto: něžného srdce, jemného citu a poctivé vůle zužitkovati bez jakýchkoliv osobních pretensí rozsáhlých svých vědomostí ke skutečné, positivní práci ve prospěch svého okolí. Jim zcela stačí, naplní-li hodně svou hlavu všelikou učeností, a potom jdou životem zcela líně, blýskajíce se svou učeností, jenom tehdy, mohou-li tím ponížiti jiné, nevědomější. Na jich čele zřejmě vidíš napsáno: Ejhle – já jsem světlo světa! Ti lidé nepovznáší nikoho, jen deprimují okolí a otravují český vzduch. Těmito inteligentními sobci, poséry a lenochy, jízlivými, ješitnými, bezcharakterními, prostými všeho ideálního zápalu a štítícími se skutečné práce, život u nás přímo se hemží. Okupovali žurnály, kritiku, vedou slovo ve společenských dohovorech.
Oč výše stojí prostí ti lidé, s nimiž denně se stýkám! Ti kováři, kotláři, zámečníci, knihaři, ti dělníci chudí z továren, kde mzda sotva stačí na ukojení hladu! Pravda: jim času nezbývá, aby shltali, kde co skýtá dnešní literární nadprodukce.
Bílá duše jejich nezná slavomamu, ale nezná také pouhého povídálkování, jež je příznačnou vlastností velké části dnešní inteligence. Jsou mužové práce. A vědí-li méně, a je-li menší suma jejich myšlének, tož aspoň každou učiní skutkem, kdy tisíce myšlének chlubivá inteligence ubijí pouhým parádním defilováním v revuích, neschopna jinak zrealisovati je vytrvalou a obětavou prací.
A tak myslím vždy: ten úcty právě nezasluhuje, jenž mnoho ví a umí, nýbrž ten, kdo hodně vykoná. Bohužel, však práce u nás devadesát pět procent inteligence, zejména mladší, se bojí, jako čert kříže: Patrně budeme míti za to tím více kritiků!
V. Jar. Klofáč.
* *
*
Jsou roztoky, které se vyčeří jen jedovatými sražidly; jsou životy lidské, jimž třeba bylo zakušení hříchu, aby se vyjasnily.
M. A. Šimáček.
7