Borovská pouť.
Děd – horal vede vnuka na pouť borovskou.
Žeh slunce šlehá v horský lán,
když stezkou na vrch ke kostelu jdou.
Zdí oprchalou při něm hřbitov obehnán.
Pot s čela sotva stírá děd
a hocha vysazuje na parkán.
„V tu stranu hleď, – Tam Přibyslav a v pravo hned
se tmí houšť lesů. Za těmi
pár rolí a v nich místo uprostřed.
Tam skonal Žižka – v poli mezi zbraněmi
tak prostě, jak byl zrozen, živ,
ač chtít jen, královat moh’ nad zemí.
Lid v srdci měl, vždy rodu svého pamětliv.
Nám škůdník byl by zhlt’ již zem
a volnost, mrav i řeč; však stal se div!
Nás spasil Žižka s bratry cepem, palcátem,
když v cizácké ty roty pral
i v zrádce pod domácím kabátem.
Ač z pola – potom zcela slep – duch viděl dál,
než jiných zraků na tisíc.
Kde pravdu, právo zřel, vždy při nich stál.
Jak často na něho smrt vyšklebila líc,
když vodil vítězný svůj šik,
vždy před ním bezmocná zas prchajíc.
Takž nikdy nezmožen šel v nových bitev ryk,
až zákeřně se vplížil mor
a jemu podleh’ boží bojovník.“
Hoch v nitru rozechvěn v dál upírá svůj zor,
jak by ho k hlídce přikoval.
Snad zdá se mu, že živnou vlny hor,
že se z nich řítí zbrojných bratří mocný val –
kraj zbavit cizoty vší pout –,
lid povznést zas – – Děd s parkánu ho sňal.
Zpět ještě hlíd’ hoch nemoha se odtrhnout. –
Jdou zadem dolů k náměstí
v tlum krámků z prken a v bud režných kout.
Sněm staletých lip nad nimi tam šelestí.
Děd míří k místu cílem jist,
kde prodavač ho vítá s řídkou ctí.
Již přes čtyřicet let ho zná děd z různých míst
i modliteb, skel, kronik sklad –
vždy rokuje s ním, co zas v zimě číst.
Hned po svém zvyku skladník přitočí se v zad,
kde má již knihu schystanou,
a podav ji jen září, jak by zmlád’.
„Labyrint světa – jaké zvěsti k němu lnou!
S ním předkové kdys – žebráci –
zem opouštěli, v slzách líbanou.
Kdo zůstali, kat rval je – – Srdce krvácí! –
Co štvaných hostil náš svor skal
vždy tajně –! –“ S láskou listy obrací.
Hoch strnut naslouchal, jak by se dýchnout bál.
Děd smění s kmetem pozdravy
a s knihou vzácnou kráčí na pouť dál. –
Jdou ulicí, až před průčelím zastaví,
jež zdobil deskou lidu vděk.
Děd hlasem změklým vnuku vypráví:
„V tom domku zrodil se náš Karel Havlíček,
zde obraz jeho kovový.
Co národ cítil, on to psal a řek’.
Žeť nemohli sklát národ celý v okovy,
on musil za něj pykat sám
a životem nést věnec trnový.
Vždy proti hrozbám, slibům i všem nástrahám
čist choval poctivosti štít,
až v cizinu ho vlékli – k jihu tam – –
A z vyhnanství se vrátil, – v domov svůj – zde mřít –
mlád ještě – velký mučenník. –
K svým heslům Žižku s bratřími on mít! –“
Děd smek’ – vnuk po něm přemáhaje prudký vzlyk,
než sprchnou lesklé slzy v prach.
Hoch modlí se – tak před světci vždy zvyk’.
A stojí chvíli, tuší obřích křídel vzmach.
Kdo kolem jdou v ten okamžik,
též smekají jak v zbožných vzpomínkách. –
Bohumil Adámek.
– – –
Pokud stává význam ženy, nemůže zmizeti význam vlasti. Rodina i vlast jsou pod ochranou matek. Na rumu celé společnosti zbuduje žena zase rodinu, národ a vlasť.
Bož. Viková-Kunětická.
9
Sotva bude kterého druhého stavu, který by jak svým osudem tak namnoze i svým postavením, jaké se mu ve společnosti přisuzuje, našemu dělníku tak blízkým byl jako – český literát.
Paria s pariou podávají si tu ruce.
Praha, 14. dubna 1898.
V. Mrštík.
– – –
Zvony.
Hluboko pod naší cestou roztažena je vzteklá příšera továrního města. Vracíme se k ní s jasných výšin kraje, do jehož vzduchu a hrud posud nedosáhla černá její chňapadla.
Čistými větry zimního večera krev je tak teple pobouřena; duše je tak rozmodlena v tom tichutichu.
– A příšera dole rachotí, bouchá, píská, hoří a řve – –
A teď ty tóny! To přece nebylo v ní a z ní! Něco uprostřed mezi zemí a nebem, k nebi blíž a a přece přivázáno k zemi, ozvalo se tam nad mračny kouře, nad hroty komínů, mezi mračny země a oblaky nebes – a už to zpívá, taková zázračná píseň večera – šest hodin.
To zpívají zvony.
Tomášský vysoko začal, po něm rozvážně a těžce jakubský. Pak z Petrova to majestátně se rozhučelo jako basové píšťaly varhan, pak jiné a jiné, a zpívavě, v jasných, skoro tančících tónech symfonii doplnil klášter Králové.
Jaká svatá, vysoká píseň modlitby, lásky a míru! Nebe, zatažené tmou, otvíralo se její kráse. Černo zdálo se tam nahoře neprohledné, hutně těžké a neprotržitelné. A teď, jako by černé ty opony trhal Neviditelný, jenž chtěl poslouchat, kus po kuse odhrnovala se hluboce modrá stavba nebeského klenutí. Vážně rozjasněná najednou byla celá, zřetelně rozklenutá v té tmě od obzoru k obzoru, pevně zavěšená, a jako do nekonečna vbita stříbrnými hřeby studených hvězd: zpívají zvony a poslouchají nebesa.
Ale tam dole? Tam neslyší!
Zlozvuk nějaký tam hnusně se rozječel. Zde jeden, tam jiný, třetí dál a čtvrtý daleko někde v mlhách, pátý jako hluboko někde pod tmavou zemí zakřikl, zahučel, skučel, táh’ se a zmlk’.
To tam dole černá potvora továrního města tak zívá. Dračí ta saň se tam rozvaluje a protahuje před spaním. Tisíceré oči krvavé z neusečených, neumořitelných, znovu vždy rostoucích její hlav tam mrskají tmu, oheň šlehá jí z nozder, z ohně široká záplava vzdouvá se jí nad hlavou.
V šest hodin večer tlamu otvírá a do ulic i na venek chrlí z páchnoucích svých útrob tisíce nevinných, obětovaných lidských těl, jež každého rána hltá. Starce, muže, ženy, dívky i děti, i děti – všecky požírá sprostá, sobecká, špinavá, surová a žravá. –
Muže chytá a starce vrací, starce v předčasném uvadnutí sil. Panny hltá a padlé vyhazuje na dlažbu ulic. Ani mateřství žen není jí svato; a děti vyssáté hází na obrovskou hromadu svých obětí, s kletbou proletáře na čele poskvrněném předčasně životem. –
Zvony zpívají a neslyší město.
Tam Práce hladová jde na noc do pelechu Bídy a přesycená Zahálka sedá k plnému stolu hostiny. Tam večer táhne v pekelném řevu parních továrních trub. A ty vzteklé, suché, závistné jejich výkřiky tlukou i zde nahoře do vzduchu přeplněného štavnatou písní zvonů. Přetrhnout by ji chtěly, rozškubat, umlčet a překřičet. Svou píseň nízkosti, žaludku, mamonu, zlatého telete a smilstva město zbujnělého kapitálu vrhá do svaté harmonie večerních zvonů –
Marně. Marně? Marně!?
Vy se nepoddáte, vy nepuknete, vy nebudete rozbity, nepřestanete zpívat, mé zvony.
To, co tam ze zdola ječí, je jen úder zlobného šaška do tváře krásy, jen výkřik rouhače na prahu chrámu, jen zakřiknutí pekla do nedostupné výše svítících nebes – –
A už mlčí bestie.
A zvony zpívají dál.
A město, střechy, hasnoucí pece i komíny továren, světla ulic i oken, obrysy domů i stíny hmot, všecko, co je z prachu země a nízkosti dna – všecko tam dole se propadává a z dohledu ztrácí člověku otřesenému výškou spravedlivé té písně, obětované před oltářem věčného Idealu.
* *
*
Bratří, kteří nad povrch hladového života zvedáte ruce ke zvonům Idealu!
Vy, kteří proti brutálním heslům lhostejnosti a pohrdání ke všemu, co je výše než hmota, chytáte za provaz, abyste zvonili na poplach i v pozdrav potupené Vlasti, vyháněné Spravedlnosti a utlačované Práci – bratří, buďte zdrávi a vytrvale silni v tvrdých svých dělnických svalech!
V Brně, dne 15. dubna 1898.
Josef Merhaut.
– – –